Giulio a Vittoria - 1. část

29. prosince 2010 v 17:43 | Lillian Bann |  Píšu
V GaV se střídají promluvy obou hlavních hrdinů. Buďme galantní a přenechme první slovo dámě.
-----

Vittoria

19. červen, středa

Když mi bylo osmnáct, život se mi najednou úplně otočil. Přišla jsem na to, že jen máloco, na čem lpíme, má doopravdy cenu. Tehdy jsem se za pár dní ocitla na úplném dně, každá hodina pro mě byla tou nejhorší v životě a já nedokázala uvěřit, že se něco takového mohlo stát.
Měla jsem báječnou mámu. Otec nestál za moc, již jako dítě jsem ho často neviděla, až se mi nakonec z života úplně vytratil. Tak jsme nakonec my dvě žily v malém domku v podkrovním bytě, měly jsme pokojný život a já se tehdy naplno začala věnovat svému největšímu koníčku - malbě. Pod střešním oknem jsem měla stojan, kolem poházené barvy, štětce, kelímky a hadříky. Mamka se nejdříve toho malebného nepořádku děsila, ale nakonec přestala cokoliv vyčítat a pochopila, že to k mému umění prostě patří. Chodila jsem na uměleckou školu, cítila se sebevědomě a štětec s tužkou mi k ruce přirostly. Ke konci krásného času, kdy se moje mamka přestávala večer vracet domů, jsem chodívala k naší sousedce. Byla to stará paní, pohádková babička, jakou by si přál snad každý. Hned jsem si ji oblíbila a naše náklonnost byla oboustranná. Po čase jsem jí směla říkat jménem - Maria. Neměla žádné blízké příbuzné, kteří by ji navštěvovali, ale jak jsem se brzy dozvěděla, někde po světě se jí toulaly její dvě dcery. Obě byly již dospělé a každá měla své vlastní děti. A tohle se stalo jednoho večera:

Matka nebyla doma. Trvalo to už asi měsíc, co chodívala domů pozdě, někdy až ráno, bývala neklidná a odmítala se se mnou o svých příchodech bavit. Viděla jsem, že ji něco trápí, ale také jsem svoji mamku znala a věřila jí. Když nechtěla, nenaléhala jsem na ni.
Sešla jsem tedy do přízemí a dvakrát zaklepala - to bylo naše smluvené znamení. Za chvilku jsem již slyšela, jak rachotí klíč v zámku a dveře se otevřely.
"Dobrý večer, Maria!" pozdravila jsem vesele, protože jsem se na večer strávený s ní nesmírně těšila. Tu jsem však zahlédla ve stařenčiných očích slzy.
"Pojď dál, drahá Vittoria," odpověděla mi babička a poodešla, aby mi udělala místo ve dveřích. Rychle jsem tedy vkročila a zadívala se Marii do očí. Skutečně, nezmýlila jsem se, byly vlhké.
"Copak se vám stalo?" zeptala jsem se vyděšeně.
"Ale to nic, nic se neděje, moje milá. Jen pojď dál a udělej si pohodlí, jako doma. Dáš si čokoládu?" odpověděla a věnovala mi svůj vřelý, i když trochu zvláštní úsměv. Kývla jsem, ale sednout jsem si nešla, následovala jsem Marii do kuchyně, kde jsem jí pomohla připravit dva hrnky horké čokolády. Dávaly jsme si ji každý společný večer.
"A jakýpak jsi dneska měla den?" zeptala se mě. Pokývala jsem hlavou a odvětila, že jsem dokončila obraz. Věděla jsem, že babičku moje povídání o umění a zápal do malování vždycky potěší. Musela jsem jí tedy slíbit, že jí ho přinesu ukázat.
Čokoláda byla hotová, vzala jsem oba hrnečky a odnesla je do obývacího pokoje. Byl maličký, zato útulný. Podlahu pokrýval huňatý koberec, který vyloženě lákal, aby se po něm chodilo. Svůj náklad jsem položila na dřevěný stolek a sedla si do jednoho z měkkých křesel. Maria si také sedla, ale viděla jsem na ní, že je nějaká nesvá. Chvíli se dívala sama sobě na ruce, až pak najednou zase rychle vstala a došla naproti ke knihovně, na které měla cosi položeného. Byly to nějaké noviny, vzala je a vrátila se ke křeslu.
"Vzpomínáš si, Vittoria, jak jsem ti vyprávěla o svých dvou dcerách?"
Přikývla jsem.
"Tak se podívej," řekla a podala mi noviny. Uchopila jsem je, koukla na datum a zjistila, že jsou dnešní. Na rozevřené stránce bylo několik článků a já nevěděla, na co se mám soustředit.
"A na co se mám podívat, babičko?"
"Vlevo dole je malý článek. Přečti si ho," odpověděla. Sklouzla jsem očima až úplně do rohu a skutečně tak byly dva sloupečky opatřené malou fotografií. Nadpis nijak nebil do očí a vypovídal o jakémsi divadelním představení. Rychle jsem si sloupky přečetla a moc z nich moudrá nebyla. Pak jsem si prohlédla fotografii. Nebyla nijak kvalitní a zachycovala muže, nepochybně herce, kterého článek chválil.
"Hm?"
"Giulio. Ten chlapec, to je Giulio. Můj vnuk," vysvětlila mi Maria.
Toho večera jsem se dozvěděla mnoho. Vyprávěla mi o svém manželovi, jejich dvou dcerách a kterak ze začátku žili všichni spokojeně jako šťastná rodina. Elena a Anna, tak se jmenovaly. Elena byla mladší, rozverná a brzy se vdala. Vzala si nějakého bohéma, jak ho sama Maria nazvala, a tehdy začaly první neshody, protože oba rodiče se sňatkem úplně nesouhlasili. Elena však dělala vždycky to, co ona sama chtěla a nedbala rad někoho jiného, ani svých vlastních rodičů. Vdala se a odstěhovala do Říma. Několik let domů ani nenapsala, pak se ozvala jednou na Vánoce, kdy poslala pohlednici s pozdravem a sdělením, že má ročního synka. Maria tehdy opatrovala svého manžela, kterému se nevedlo nijak dobře, snažila se ho zachránit, ale nakonec zemřel. V té době byla z domu i Anna, ačkoliv ta se s matkou stýkala vcelku pravidelně. Pak se ale odstěhovala do Švýcarska a nejdříve každý měsíc, později párkrát do roka, posílala dopis. Všechny měla Maria uložené v jednom z šuplíků a, jak jsem pochopila, musela je již mnohokrát pročítat.
Toho večera se stalo mnoho zvláštního. Nikdy předtím jsem Marii neslyšela tak poutavě vyprávět. Nezdráhala se zajít do detailů, i když to pro ni muselo být častokrát velice složité. Nepřerušovala jsem ji, chtěla jsem, aby se jí ulevilo a dostala ze sebe to, co ji bolí u srdce. Od nehezkých událostí kolem svých dcer, které se od ní postupně obě obrátily, přešla ke svému vnukovi. Nikdy ho neviděla, jen na obrázkách z novin. Měla je všechny pohromadě a ukázala mi je. Byl to malý svazeček vystříhaných článků, kde se mluvilo o jakémsi chlapci, později muži, jemuž zavoněla prkna, co znamenají svět. Největší obrázek byl asi rok starý, jako jediný ho vyvedli v barvách. Teprve na něm jsem si směla prohlédnout hezkou tvář tmavovlasého, asi pětadvacetiletého muže, který svým zjevem převyšoval svůj věk. Do té doby jsem totiž trpěla zarytou představou, že chlap, který nepřekročil hranici třiceti let, není prostě chlap.
"Chtěla bych ho poznat, Vittoria. Moc, věř mi," zakončila své vyprávění. "Myslím si, že to je hodný chlapec. A možná bych pak měla lepší přístup k Elen. A třeba mám další vnoučata, jen o tom nevím. Tolik, tolik mě to mrzí, Vittoria. Nevím, co jsem komu udělala tak špatného, netuším, proč se ke mně a k Albertovi tak zachovali." S jejími slovy odteklo dalších pár slz.
Chvíli jsem přemýšlela. Bylo mi babičky nesmírně líto a cítila jsem, že bych jí strašně ráda pomohla, ale nevěděla jsem jak. Mohla jsem jí dělat náhradní vnučku, proč ne, vlastně něco takového se už stalo a myslím, že jsme tomu byly obě nesmírně rády.
"Vím, že tě teďka asi požádám o něco, na co nemám právo a je to ode mě pošetilost, ale… Vittoria, nepřivedla bys mi mého Giulia?"
Tak.
Udiveně jsem se na Marii podívala. "Já?"
"Odpusť mi, promiň. Zapomeň na to," začala Maria odvolávat svá slova a sklopila oči. "Možná bys měla jít. Podívat se, jestli se ti nevrátila maminka. Všimla jsem si, že tě poslední dobou nechává dlouho čekat."
"Ano, asi bych měla. Začíná mi dělat starosti," přisvědčila jsem a pomalu vstala. Přeci jsem jen zaváhala a u dveří dodala: "Slibuji, že udělám, co jen budu moct."
A Maria se usmála. "Já vím."

Doma jsem sedla k počítači. Tohle monstrum současnosti mi obzvlášť nepřirostlo k srdci, ale občas jsem přeci jen musela uchopit myš a snažit se něco vydolovat.
Giulio byl zřejmě velký herec malých rolí. A to zejména na divadle. Se svým minimálním umem jsem vyštrachala pár informací a ještě méně fotografií, které byly však, na rozdíl od novin, barevné. Do práce jsem zapojila i naši tiskárnu a vytiskla vše, co jsem dala dohromady. Chtěla jsem s tím zajít hned za Marií, ale bylo už po dvanácté a já ji nechtěla rušit. Rozhodla jsem se, že jí to donesu zítra ráno.
Půl jedné. A matka nikde. Teď jsem už skutečně začínala mít strach. Došla jsem zkontrolovat kuchyňský stůl, jestli mi nezanechala nějaký vzkaz, ale, jak mi bylo předem jasné, nic tu nebylo. Pro jistotu jsem ještě zamkla dveře na druhý západ a nechala klíče v zámku. Kdyby mamka přišla, mohla by zazvonit, což by mě zaručeně probudilo.
Jenomže můj spánek zůstal nevyrušený a já se ráno probudila do prázdného bytu.
Matka se neobjevila ani na oběd. Zašla jsem do jejího pokoje a se sebezapřením otevřela její skříně, zásuvky, prohlédla pracovní stůl, na kterém měla rozházené poznámky. Nic nenasvědčovalo ničemu zvláštnímu a přece jsem měla dojem, že tu není něco v pořádku. Po neúspěšném pokusu otevřít poslední šuplík stolu jsem si byla téměř jistá, kde vězí něco zvláštního. Plně jsme si s matkou důvěřovaly, nezamykaly před sebou nic, neschovávaly, nezamlčovaly. Jenomže ono se skutečně něco změnilo, aniž bych si to prve chtěla připustit.
Opustila jsem matčin pokoj, vzala mobil a vyťukávala čísla pár známých, které jsme tu ve své samotě měly. Aspoň jsem se snažila doufat. Bohužel, nikdo mi nic zvláštního neřekl. Co mě ale nejvíc udivilo, bylo, že Martin, náš dlouholetý kamarád, mamku neviděl už několik měsíců. Přitom jsem si byla jistá, že nedávno, když matka odpoledne odcházela pryč, říkala, že jde právě k němu.
Den jsem trávila naplněná nervozitou. Nic jsem se nenaučila, na malování jsem neměla nejmenší chuť a ani za Marií jsem nepřišla. Nechtěla jsem ji obtěžovat svými problémy a zároveň mi v tu chvíli byl ukradený celý její svět, její přání, na jehož vyplnění jsem neměla myšlenky. Večer před setměním jsem toho měla dost a třesoucíma se rukama jsem vytočila obávané číslo. Přijeli asi za půl hodiny.

Giulio Romano. Giulio Romano, tak se jmenuje.
Seděla jsem v kuchyni s opuchlýma očima a nevěděla, kam se mám vrtnout, co udělat. Neměla jsem ani kam jít. Moje malá jistota se najednou rozplynula jako obláček dýmu. V ruce jsem držela vytištěné listy papírů s obrázky modrookého, tmavovlasého muže. Když jsem je chtěla doručit Marii, abych jí se zpožděním ukázala, co se mi podařilo najít, už to nešlo. Dveře byly odemčené, ale já za kliku dlouho nebrala, čekala jsem na známé kroky. Když se však dlouho neozývaly, přeci jen jsem zkusila dveře otevřít. Teprve pak jsem pochopila, že mi Maria přijít naproti nemohla.
Na stole ležel balíček dopisů, výstřižky z novin a také rodinné album, které mi jednou ukazovala.
 


Komentáře

1 cocone cocone | 9. září 2011 v 21:03 | Reagovat

Pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama