Giulio a Vittoria - 2. část

1. ledna 2011 v 12:56 | Lillian Bann |  Píšu
Giulio

22. červen, sobota

Stál jsem na své terase, díval se dolů na město a pohrával si se sklenkou šampaňského. Oslavovali jsme zrovna úspěšnou premiéru v divadle a taky tak trochu můj osobní triumf, kdy mi byl dnes dopoledne předložen návrh na mou první významnější filmovou roli. Pohostil jsem tedy své přátele u sebe, všichni se vesele bavili a já do určité chvíle také. V momentě, kdy přišla i ona, se mi svět mírně zhoupl a já začal pociťovat akutní nedostatek vzduchu. S omluvným úsměvem a pohledem položeným na její tváři jsem opustil společnost a odebral se sem.
Řím. Vlastně jsem neznal nic jiného. Miliony světel mi ležely u nohou a já si připadal jako král, kterého korunovali omylem. Někdo, kdo má moc, po které netouží a plaše utíká zpátky do bezpečí. Ušklíbl jsem se nad svými myšlenkami. Snad bych se začal i bát. Za mnou je toliko bavících se lidí a já bych propadal nepoznané melancholii. A to všechno jen proto, že jsem vystřelil a netrefil se. Nebyl jsem to pojednou já, kdo vyhrával, protože má rána krvácela a evidentně se nechtěla brzy zahojit. Bohužel. Nebo snad bohudík, možná si příště dám větší pozor a lépe namířím svůj šíp. Bude-li nějaké příště. Budu-li moct ještě přes bolest uchopit luk. Napnout jej. Vystřelit.
Zaslechl jsem kroky. Přibližně ve vzdálenosti dvou metrů ode mě stála žena. Prozradily ji klapající podpatky, ale nevadilo jí to. Nechtěla zůstat utajena, naopak, toužila po tom, abych se otočil, abych se na ni podíval a ona tak sklidila další úspěch. Mohl jsem si za to sám. Mohl jsem počítat, že pohled, který jsem jí věnoval při svém odchodu, využije k dalšímu zásahu.
"Přeješ si, Lucio?"

"Kouzelné. Jak jsi mě poznal?" otázala se překvapená žena.
"Máš silný parfém," odpověděl jsem, i když to nebyla úplná pravda.
"Tobě se nelíbí?" zeptala se zklamaně a já rozpoznal všechny složky jejího hlasu, jako jsem byl schopný určit složení její vůně; královská růže, čarovný jasmín, karafiát a gardénie a jako tečka santalové dřevo.
"L'Air du Temps."
"Hmm, překvapuješ, Giulio." Z jejích úst znělo mé jméno mrazivě.
"To jsem rád, Lucio."
"Nechtěl by ses vrátit ke svým hostům?" prohodila jen tak ledabyle. Teprve pak jsem se pomalu otočil, abych ji spatřil. Stála na jedné noze, špičkou lodičky druhé nohy malovala kroužky do podlahy. Byla neodolatelně krásná, naivně se usmívající a přesto důstojná. Jenomže, krom toho všeho měla ještě jednu vlastnost, která neodmyslitelně patřila ke dvěma předchozím - věděla o nich. Znala výhody své krásy a dokázala jich využít k tomu, aby vždy dosáhla svého cíle. Neznal jsem ji příliš dlouho, ale za ten čas jsem si udělal svůj vlastní obrázek, který se nijak nelišil od skutečnosti.
"Máš pravdu, vrátím se. Jen jsem se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu."
Usmála se.
Vrátil jsem se zpátky dovnitř, ona vlála v těsném závěsu za mnou a teprve po chvíli mi došlo, že jsem se jí vůbec nezeptal, co po mně chtěla, proč mě vyrušila z mého rozjímání.
"Giulio, někdo ti volal," oznámila mi má kolegyně, která seděla vevnitř na gauči.
"A kdo to byl?"
"Co já vím, nebudu ti přeci brát telefony," odvětila s nepříjemným podtónem v hlase. Tázavě jsem se na ni podíval, ale ona jen pohodila rameny a otočila se ke mně zády. Zřejmě jí neunikla má a Luciina nepřítomnost a nepochybně se v jejím ženském mozečku rozjela nezadržitelná lavina mylných hypotéz.
Nechal jsem ji být a raději vyběhl několik kluzkých schodů do patra. Když jsem tenhle dům zařizoval, obával jsem se, že se na těch schodech zabiju ještě před úplným nastěhováním. Domek byl prostorný, prosvětlený díky obrovským francouzským oknům a mně se hned líbil. Slíbil jsem si, že schodiště nějak předělám, aspoň přidám zábradlí, ale zatím jsem se k tomu nějak neměl.
Nahoře jsem zkontroloval, jestli mi volající nezanechal vzkaz. Jakmile jsem spatřil blikající zelenou kontrolku, bylo mi jasné, kdo volal. Zatím mi snad nikdy nikdo nenechal vzkaz - kromě mé matky. Ta ho totiž zanechávala pokaždé.
Neobtěžoval jsem se přehráváním jejích nahraných výčitek a rovnou vytočil její číslo domů.
"To jsi ty, Giulio?" ozvala se téměř okamžitě.
"Ano, mami."
"Volala jsem ti, ale tys to nebral."
Protočil jsem oči v sloup. "Všiml jsem si. Co jsi chtěla?"
"Jo, no vidíš. Carlo a já odjíždíme za týden na měsíc za Annou do Švýcarska. Ne, neboj, neptám se tě, jestli chceš jet s námi, ale Carlo měl vynikající nápad, že bychom se u tebe před tou cestou měli ještě zastavit."
Carlo navrhl, Carlo měl nápad, Carlo by rád… Měl jsem plné zuby svého milovaného nevlastního otce.
"To je od tebe… od vás milé, máti…"
"Takže pozítří ve tři hodiny jsme u tebe, drahoušku," nenechala mě matka domluvit.
Chtěl jsem dodat, že to je ještě milejší, ale zdržel jsem se, určitě by poznala ironii v hlase. Místo toho jsem zcela popravdě pravil: "V pondělí nemůžu. Jsem celý den v divadle." Pak jsem se zamyslel. "Já teďka vůbec nebudu doma, mám plno práce."
"Giulio, kdybych tě neznala, řekla bych, že by ses neměl přepínat a měl víc odpočívat, ale takhle mi je víc než jasné, že nás prostě nechceš vidět!"
To byla celá Elen. Vždy startovala na první, často se cítila odstrčená a nesnášela, když jí někdo řekl, že na ni nemá čas. Její přehnané chování po čase začalo lézt na nervy i tak klidnému člověku, jako byl můj otec. Když se brali, bylo Elen devatenáct a tátovi osmadvacet. Matka prožívala všechno naplno, takže se ze začátku zdálo, že takovouhle lásku nemůže nic překazit. Jenomže vášeň jaksi vyprchala. Táta se nehodlal přizpůsobit matčině zvyklostem a odmítal všechny její potrhlé nápady, takže to nakonec neskončilo jinak než rozpadem. A moje máti zaplála láskou k dalšímu z pohledných mládenců - Carlovi. Byl jsem nakonec rád, že jsem se mohl odstěhovat. I když nemám příliš rád samotu (a že se ji občas snažím z domu vypudit), je to lepší, než mít za sebou věčného Carlose. I matka po jeho boku trochu ochabla. Carlo je vlastníkem zajímavého jmění, což zkrotilo i takového býka, jakým je bezpochyby moje matka.
"No dobře. Přijedeme tedy zítra. To snad máš čas," dodala Elen lehce uraženě, ale pokorně. "Pokud bude Carlo souhlasit."
"Fajn. A víš co, mami, zkus někdy trošku zapomenout na to, co si myslí Carlo. Uvidíš, že ti to prospěje," neodpustil jsem si poznámku a rychle se s ní rozloučil, protože jsem slyšel, jak se užuž nadechuje k vyčerpávajícímu proudu odpovědí, které jsem již dopředu znal.
Po zavěšení telefonu jsem opět osaměl. Slyšel jsem sice zvuky z přízemí, ale tentokrát za mnou nikdo nepřišel. Ačkoliv jsem si byl vědom, že to je ode mě neslušné, natáhl jsem se na chvíli na gauč a opět se poddal svým myšlenkám. Chtěl jsem si jen oddychnout a vrátit se pak dolů, ale tak nějak se stalo, že se mi zavřela víčka a já usnul. Usnul jsem s barákem plným lidí a bylo mi to, přiznejme si, úplně jedno.

Probuzení nebylo ani trochu kouzelné, hrubé zatřesení ramenem nemělo nic společného s půvabnou ženskou ručkou. Ten, kdo mě probudil, byl můj letitý přítel Enrico. Skláněl se nade mnou a tvářil se poněkud vyplašeně.
"Už jsem se bál, žes nám tady vypustil duši," radostně se na mě zašklebil. "To se dělá, schovávat se před návštěvou a ještě si u toho hezky usnout? Ostudo!"
"Blázne, co to…" nedořekl jsem, protože se mi příšerně roztočila hlava, jak jsem se snažil co nejrychleji posadit. Musím říct, že můj gauč skutečně nebyl určen ke spaní a lituju každého, koho na něj kdy položím.
"Ale copak, my jsme bumbali?" smál se mi Enrico.
"Houby s octem… Zatočila se mi hlava," odsekl jsem po zpětném dopadu na tvrdý polštář, jehož funkci jsem nebyl schopen pochopit. Nejraději bych ho hodil výrobcům na ty jejich pokovaný hlavy.
"No tak hele, kamaráde, společnost se ti pomalu rozchází. Zatím to nikdo moc nekomentoval, ale přeci jen si všimli, že jsi jim nějak zmizel ze zorného úhlu. Co takhle vstát, trochu si prohrábnout roští a ukázat se jim?"
Poškrábal jsem se na hlavě. "Oni odešli?"
"Brachu, tobě toho hodně uniklo. Budou tři ráno, kdepak bys chtěl držet hosty bez své přítomnosti v domě?" zasmál se.
"Tři ráno," opakoval jsem, "tři ráno… Proč jsi mě nepřišel vzbudit dřív?"
Enrico vzdychl, narovnal se a poodstoupil. "Nepřišlo mi příliš vychované potulovat se ti po domě. Navíc jsi dneska zmizel už jednou. A Lucia taky, všichni jsme si všimli," významně se odmlčel. Odkašlal si.
"He?"
"Nechtěl jsem tě někde vyrušit," dodal.
"Ty seš fakt blázen. Cvok. Můžu snad za to, že se mi nalepila na paty? Nic, absolutně nic mi do Lucie není. Příště si nic nedomýšlej, buď tak laskav," ostře a zároveň bezmocně jsem vykřikoval. "Moment, jak tě napadlo Lucii dosazovat do mé nynější nepřítomnosti…?" bolestivě jsem se zamyslel.
"Jednoduše. Zmizela chvíli po tobě… Ale pak se zase objevila, tak jsem si nebyl jist… nevěděl jsem," zakoktával se Enrico.
Fajn, řekl jsem si v duchu. Musel jsem se usmát. Enrico byl můj dlouholetý kamarád, skvělý, trochu stydlivý kluk. Srdce měl však na správném místě a já se na něj mohl kdykoliv spolehnout.
Posadil jsem se. Tentokrát jsem si dal záležet na každém pohybu a extrémně jsem se soustředil na hlavu. Nemohl jsem pochopit, jak mě mohla tak rozbolet po pár sklenkách šumivého vína, když normálně jsem byl schopen unést mnohem víc. Stejně tak jsem jaksi nedokázal pobrat, jak se mi podařilo takhle zázračně usnout.
"Nechci nic říkat, ale měl bys zajít dolů a přeci jen se ukázat. Snažil jsem se ti to nějak vyžehlit, ale i tak, vypadá to celé dost blbě," přemlouval mě můj přítel a vypadal u toho jako rozkošná opička. Asi to ode mě nebylo zrovna hezké, ale začal jsem se při pohledu na jeho výraz smát. Viděl jsem, jak ho to trápilo, ale nemohl jsem se tomu návalu ubránit.
"No…" zachmuřil se.
"Já už jdu, Enrico. Promiň, prosím tě," řekl jsem se smíchem a zvedal se na své vratké nohy. Při prvním kroku jsem zavadil o roh stolku.
"Zvládneš ty schody? Zdají se mi trochu nebezpečné, zvláště teď pro tebe," zeptal se mě s obavami.
"Já to porád řikám, že ty schody budou má smrt. Na nich se určitě někdo zmrzačí."
"Ložnici máš dole?"
"Áno, pán šiditel!" zasalutoval jsem a zase se rozesmál. Enrico se trpce pousmál a pokývl.
Dole zůstalo pár skalních hostů. Seděli u krbu v křeslech, tvářili se unaveně a skoro nemluvili. Když jsem je spatřil, divil jsem se, proč už taky dávno nezvedli kotvy a neodpluli domů. Zamířil jsem si to rovnou ke své oblíbené lenošce a za předpokladu, že v ní nikdo nesedí (byla ke mně otočena zadní stranou) jsem se chystal v ní uvelebit.
Poté, co jsem sestoupil z posledního schodu, rozpřáhl jsem ruce v uvítacím gestu a o něco více bujaře, než by se hodilo, jsem zvolal omluvnou frázi. Nikomu se nechtělo odpovědět, tiše se bavili mezi sebou a mě si nějak nevšímali. Už jsem byl blízko, velice blízko, když v tom se právě z mého křesla ozval první hlas, který mě zaregistroval: "Vítej zpátky, Giulio."
Zastavil jsem se. Lucia se vyklonila, pozvedla obočí a laškovně se usmála. Vzpomněl jsem si na Enricova slova a zamrazilo mě. Měl jsem nezvratné podezření, že to všechno na mě ušila ona. I když, zase na druhou stranu, kdo mohl počítat s tím, že se budu muset vzdálit kvůli… kvůli telefonátu?
"Hm. Jsem rád, že jste byli tak trpěliví. Omlouvám se, ale postihla mě náhlá nevolnost," prohodil jsem na svou obhajobu a s obavami si prohlédl výrazy hostí. Byly vyloženě… nijaké.
"Jsme rádi, že ti je již dobře," pronesla za všechny Lucia a stále se na mě tak zvláštně dívala. Herečka.
"Ehm, myslím, že hosti jsou již dost unavení a dnešní večer se přeci jen chýlí ku konci, takže…" začal na mou záchranu brebtat Enrico a snažil se mě, jako už tolikrát, vysekat z nepříjemné situace.
"Máte pravdu, pane Dilani," vstal můj kolega a pomohl zvednout se i své drahé manželce. Ostatní se pomalu také začali chystat k odchodu. Všichni byli rozpačití, Enrico se nejistě usmíval a těkal očima ze mě na ostatní. Asi doufal, že něco udělám nebo řeknu. Já však provokativně stál s propletenýma rukama za zády a pohupoval se v chodidlech. Bylo mi víc než jasné, že se u mě dlouho žádná další párty konat nebude. Svým způsobem jsem za to byl v tu chvíli rád.
"Vy nepůjdete, slečno… slečno…" zasekl se Enrico, když si všiml, že se Lucia nehodlá zvednout. Vyslal ke mně prosebný pohled, ale já dělal, že nic nechápu.
"Lucia," představila se a usmála se. Enrico chtěl patrně zjistit její příjmení, neboť křestní jméno mu nebylo utajeno. Abych to uvedl na pravou míru, Enrico byl jako jediný host nečlenem divadelního sboru, neznal tedy mé hosty pořádně jmény.
Rozhodl jsem se zasáhnout: "Lucio, buď tak laskavá, zvedni se a odplav."
"Ale copak, chlapeček by mě chtěl vyhazovat?"
"Vypadni."
"Byl jsi na mě milejší," mrkla na Enrica, ale kupodivu se začala zvedat. Poupravila si šaty, prohrábla si vlasy a k mému velkému překvapení ke mně přistoupila, zvedla se na špičky a políbila na tvář. A pak odešla.
Podíval jsem se na svého přítele. "Ona lže. Je to herečka, mimochodem výborná, a tohle je jen deformace z povolání."
"Jistě. Ovšem."
"Příteli, věř mi! Jestli to takhle hrála na všechny, tak… tak si nedovedu představit, jak budu vypadat, až se vrátím do divadla," hájil jsem se. "Je hezká, to bezpochyby. A přiznám se, že se mi líbila," zarazil jsem se při svíravém pocitu u srdce, "ale to je všechno."
"Dobře, proč bys mi lhal. Já bych ti ji stejně nezáviděl, na mě je moc… moc taková… šňaucna. Já radši obyčejný holky a ne nějaký hérečky," odkýval Enrico.
"Díky, příteli," oddychl jsem si. "Nechceš zůstat?"
"Ne, půjdu radši domů. Ty se vyspi, snad budeš mít zbytek dne lepší. Dneska to skončilo tak nějak zvláštně."
"Tak dobrou noc," rozloučil jsem se.
"Dobré ráno."
 


Komentáře

1 Jasmína Jasmína | Web | 1. ledna 2011 v 13:53 | Reagovat

zajímavé :)

2 ♥°T€s$°♥ ♥°T€s$°♥ | Web | 1. ledna 2011 v 14:52 | Reagovat

to je psaný ručně??

3 Lileas Lileas | Web | 1. ledna 2011 v 16:08 | Reagovat

[1]: Doporučuji doplnit o první část..
[2]: No, vzhledem k tomu, že to vidíš na monitoru, jsem to v ruce nepsala.. klofala jsem do klávesnice..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama