Giulio a Vittoria - 4. část

27. ledna 2011 v 11:02 | Lillian Bann |  Píšu
Giulio

23. červen, neděle

Seděl jsem naproti své matce, která divoce rozhazovala rukama, lamentovala a vyčítala mi kdejakou maličkost. Nejednou jsem za celé to odpoledne slyšel, že bych se měl oženit, protože mé matce přišlo víc než neobvyklé, aby byl šestadvacetiletý mládenec stále svobodný. Když se mě zeptala, mám-li alespoň nějakou známost, neochotně jsem kývl, ačkoliv to byla jen obranná lež. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Lucii a udělalo se mi ještě o něco hůře. Modlil jsem se, aby má matka co nejdříve shledala návštěvu svého nebohého syna jako příliš nudnou a změnila lokál.
"Výborně!" zajásala matka. Podíval jsem se na božského Carlose, který zatím nechával svou milou se vypovídat. Dost dobře jsem věděl, že jakmile oba opustí můj přídomek, Elena ztichne, skloní hlavu a bude bez řečí naslouchat jeho rozkazům.
"A z jaké je rodiny?"
"Cože?" pohlédl jsem nechápavě na nadšenou matku.
"Giulio, ty mi lžeš, viď? Že ona žádná není, že sis to jen vymyslel, aby ses zbavil své starostlivé matky? A to má člověk za to, když se stará o blaho ostatních. Nikdy se nedočká žádného vděku, nakonec mu začnou lhát i vlastní děti..."
"Eleno, zadrž prosím tě... Vždyť toho nebohého chlapce nenecháš ani nic říci a už tu máš výsledek své teorie. Nemám pravdu?" Ten dovětek byl směrován na mou hlavu. Ušklíbl jsem se. Měl jsem chuť povědět něco moc ošklivého, jedovatého, vmést to tomu hadovi mezi oči.
"Ne," řekl jsem však pouze.
Matka se lehce usmála, jako kdyby jí má strohá odpověď tentokrát stačila. Nebyla absolutně schopná rozeznávat důležité věci od povrchních záležitostí. Bylo mi jí líto. Líto proto, že nikdy nekápla na pořádného manžela, který by se k ní hodil. V tom případě jsem však nedokázal zcela pochopit, proč se mě jen snaží tak brzy oženit, když jí samotné manželství nepřineslo nic hezkého.
"Jak se tedy jmenuje?" zeptala se nakonec jemně, skoro mateřsky.
"Lucia," rozhodl jsem pokračovat v milosrdné lži. Bude mít alespoň o čem snít, o nějaké krásné dívce z dobré rodiny. Možná mě už brzy uvidí ve svých snech u oltáře, kterak navlékám prsten nejkrásnější dívce v Itálii. Byla roztomile naivní, ale na druhou stranu v tom bylo skryto mnoho krásného, čistého a jaksi dětského.
"To je krásné jméno. Škoda, že se s tou dívkou již neuvidím do svého odjezdu, ale jakmile se vrátím ze Švýcarska, přijedu se na ni podívat."
Souhlasně jsem kývl a v duchu si říkal, že za měsíc se toho v jednom vratkém vztahu může stát mnoho. Pak jsem si ovšem vybavil Luciino zvláštní chování z dnešního časného rána a projel mnou mrazivý pocit.
Opravdu mnoho se toho může stát.
Matka odjela asi za dvě hodiny. Zbytek její návštěvy probíhal vcelku poklidně. Byla nádherná neděle, dokonce i Řím se zdál jaksi uvolněný, i když sem nahoru stále doléhal hluk zdola. Byl jsem za něj rád, připomínal mi v mé samotě, že se ještě kolem mě něco děje, že žiji ve světě s ostatními lidmi.
Při odjezdu se matka rozplakala. Byla to zase malá Elena, která nedokázala zastínit emoce. Přál jsem si, aby ji Carlos vzal kolem ramen a utěšil ji, aby jí dokázal, že mu na ní záleží. On však postával opodál, tvářil se neutrálně a pozoroval mamčin výjev. Probodával jsem ho očima a v duchu mu nadával do pitomců a hlupáků. Nikdy jsem ho neměl rád a byl jsem si naprosto jistý, že se můj názor nikdy nezmění.
A tak jsem opět osiřel.

Vylovil jsem materiál k filmu a začal si pročítat podrobnosti. Role středověkého milovníka, který měl navíc hlavní úlohu, se mi velice líbila, takže jsem byl skutečně radostí bez sebe, když jsem dostal nabídku. Pořád jsem si opakoval, že to snad ani není možné, že by si na mě někdo vzpomněl. A navíc film! Kdo přijde do divadla? Pár zazobaných Římanů a někdo z okolí, kdo náhodou vyhrál lístky. Kdežto film poběží v kině i v televizi, budou u něj sedět generace tuzemských i zahraničních diváků! Ale ne že bych neměl divadlo rád, to opravdu ne. Bylo krásné slyšet potlesk, reakce diváků, jejichž smích občas zavládl sálem. Hřálo to u srdce, když se člověk uklonil a do očí mu svítila světla reflektorů.
Chvíli jsem seděl na terase ve stínu slunečníku, popíjel chladný nápoj a četl si roli. Několikrát jsem svou pozornost přemístil na úplně jiný objekt, aniž bych v závěru věděl, na co jsem to vlastně civěl. Byl jsem unavený po včerejším dni a po tak dlouhém večeru, ačkoliv jsem určitou část strávil právě spánkem. A pak, Lucia. Lucia byla zvláštní žena. Kdykoliv jsem zvedl zrak, viděl jsem ji. Stála pod košatým stromem naproti mně. Opírala se o stěnu domu. Ležela v trávě a za uchem měla kopretinu.
Stála za mými zády a řekla: "Ahoj."
Vylétl jsem a nešťastným pohybem ruky zavadil loktem o sklenici se studenou limonádou. Samozřejmě se rozlila. A nebude od věci, když dodám, že přímo na mě.
"Ča-au, co ty tady děláš?"
"Zkoušíš si roli?" usmála se na mě.
"Cože?"
"No..." řekla a sjela mě pohledem. Následoval jsem jejího příkladu a prohlédl si svou novou vizáž. Bylo to nad očekávání kritické a hlavně to hodně studilo.
"Dojdu se převléct."
"Tak běž, vodníčku..." pronesla laškovně a s naprostou samozřejmostí usedla na jedno ze suchých míst.
Rychle jsem odběhl do domu, setřepal mokré hadry a vylovil čisté bílé kalhoty a bílou košili. Zahleděl jsem se na sebe do zrcadla a naštěstí nepřehlédl, že ty bílé kalhoty nejsou zas až tak bílé, načež jsem je raději vyměnil za obyčejné džíny s rozedřenými koleny. Košili jsem si nechal, ale moc jsem se nepáral s knoflíčky. Viděl jsem sebe jako naprosto obyčejného muže s modrýma očima a delšími, mírně vlnitými tmavými vlasy.
Vyšel jsem na terasu, jenomže už na ní nikdo neseděl. Začal jsem se obávat, že jsem se stal obětí svých vlastních představ. Lucia se však objevila vzápětí, vyšla zpoza rohu.
"Tak teď mi už můžeš říct, co tě přiválo až sem?" zeptal jsem se jí.
Nezvedla ani hlavu, procházela se dál klidně travou. Bosa. Její střevíce ležely vedle dřevěného plůtku, na němž byly květníky s rudými květy. Ani nevím, co to vlastně bylo zač, přivezla mi to sem jednou matka, když jsem se tu zařizoval.
"Hm?" dodal jsem, protože jsem si nebyl jist, jestli mě neslyšela nebo nechce reagovat.
Odpovědi jsem se však nedočkal, dokonce ani hlavu nezvedla, aby mi nějak naznačila, že mou přítomnost akceptuje.
"Fajn. Dáš si něco?" zkusil jsem to znovu.
Tentokrát se na mě podívala. Rukou si zastrčila neviditelný pramínek vlasů za ucho, zkontrolovala dlaní, jestli jí stále drží ležérní drdol a zcela mimo se mě zeptala: "Nechceš se projet?"
Souhlasil jsem. Co jiného bych také mohl udělat, že. To jsem ovšem ještě netušil, jakým způsobem bude ona projížďka probíhat.
První šok mě čekal v okamžiku, kdy jsem spatřil lesknoucí se modrou Suzuki. Zastavil jsem se a díval se na ten stroj s dávkou nedůvěry. Sice jsem byl chlap a kdysi (a možná ještě pořád) malý kluk, ale nikdy jsem moc netíhl k chlapeckým hrám s autíčky a motorkami, natož aby se mi tento koníček otiskl do dospělosti.
"To je tvoje?"
"Hmmm," tiše přitakala a jala se nasazovat si helmu. Druhou podala mě a já se jen díval do jejího vnitřku.
"Ty na tom umíš jezdit?" položil jsem další otázku.
"Jak se vůbec opovažuješ takhle pochybovat," odvětila trochu uraženě. "Tak dělej, nasaď si to, ať můžeme jet. Je přeci krásně, proč bys byl pořád doma. Nebo by ses snad raději vyspal po včerejší náročné noci...?"
Její dotaz mi nešel na rozum a zrovna moc mě netěšil. Měl jsem stále větší dojem, že se tady na mě pokouší něco ušít, jako kdyby ona se mnou hrála divadlo a já se jen mohl obávat, kdy se mi kdo začne smát.
Váhavě jsem si nasadil přilbu a snažil se ji zapnout.
"Au!" vykřikl jsem bolestí, jakmile se mi do zapínání zapletla brada. Snažil jsem se to zase rychle rozdělat a sáhnul si na zránění. Tekla mi z toho trochu krev, ale bolest už jen doznívala.
"Bože, ty jsi ale nešika. Jsi první, komu se tohle povedlo," zalamentovala Lucia, ale šla se na to podívat.
"První? Kolik lidí jsi už vozila?" zareagoval jsem rychle a asi to nebylo zrovna nejinteligentnější.
Lucia se ušklíbla, nicméně můj dotaz přešla - jako již dnes několikrát.
"Nic to není, budeš tam mít jen malý stroupek. Ale pokud tě to snad vyčerpalo natolik, že bys po mužském příkladu raději zůstal doma a litoval se, máš možnost," řekla. "Poslední možnost."
"Tse! Nech si to, jo?" V tu jsem měl jejích narážek už docela dost.
"Jak Vaše lordstvo poroučí!"
"Kam vlastně pojedeme?" zeptal jsem se.
"Konečně nějaký rozumný dotaz. Ale nepovím ti to, uvidíš sám. Asi jsi tam už někdy byl, ale určitě ne takhle, jak ti to dneska já ukážu," odpověděla mi Lucia již normálním tónem a se špetkou nadšení, jaké mívá dítě, když dává svému rodičovi záludnou hádanku.
Druhý pokus s helmou vyšel lépe a za chvilku jsem již seděl na motorce. Lucia samozřejmě řídila a já si vychutnával příležitost legálně se k ní přitisknout. Jela opatrně, nevím, jestli kvůli mně nebo tak jezdí vždy, každopádně mě po chvíli opustily obavy. Krajina se kolem míhala a já poznal, že se vzdalujeme od města. To mě těšilo, je to docela dlouho, co jsem byl někde pořádně venku. Navíc mě těšila představa, že se snad zbavíme lidí kolem. Můžete žít ve městě úplně sám, ale nikdy si nevychutnáte okamžiky naprosté samoty. To sice platí i naopak, akorát záleží na momentální náladě člověka.
Zastavili jsme na křižovatce u pumpy. Myslel jsem si, že normálně natankujeme, ale Lucia zaparkovala svou rozkošnou motorku na malém plácku pro ostatní vozidla a vydala se po odbočce vpravo. Nejistě jsem ji následoval, ale na nic jsem se již ze zkušenosti neptal. Asi tomu byla ráda.
Nacházeli jsme se v menší vesničce, ve které bylo rozeseto pár rodinných domů a vilek. Většina z nich byly moderní a často dosti nevkusné stavby bez špetky citu pro krásu. Lucia u jednoho z nich zpomalila, přejela rukou po plotě a chytla mě za ruku. Tiše našlapovala a naznačila mi, abych ji v jejím počínání následoval. Bylo již asi kolem osmé a na východě se objevovaly těžké mraky. Slunce mírně naznačovalo svou ospalost, ale zároveň se na nás stále příjemně usmívalo.
Obešli jsme jednu stranu plotu, na druhé byl vysoký živý plot. Vzdáleně jsem slyšel hlasy, které se s naším pohybem přibližovaly. Lucia mě pustila, odťapkala k mezeře mezi stromky a dřepla si. Pak na mě kývla rukou, abych se k ní přidal. Přiblížil jsem se k ní. Naštěstí byly kolem další stromy, a tak jsme byli krytí i z dalších stran. Podíval jsem se škvírkou a viděl zahradní sešlost sedící u bazénu a grilu. Zprvu jsem nechápal, co mi to Lucia chce ukázat, když v tom jsem poznal jednoho z mužů. Byl jím filmový režisér, který si mě vyžádal do mého prvního filmu a u něhož jsem měl zítra první natáčení.
"Zůstaň tady a dívej se. Já to obejdu k hlavním dveřím a za chvíli mě tam uvidíš," řekla mi tiše do ucha.
Kývl jsem, ale místo slov jsem spíše vnímal její krásnou vůni.
Odplížila se zpátky a za chvíli již cvakla branka.
"Á, Lucia je zpátky! Zvolal pan režisér a okamžitě vstal, aby se šel na návštěvnici podívat. Došlo mi, že jestli mě chtěla Lucia ukrýt, nemohla se mnou přijet na motorce až sem.
"Ahoj Antonio."
"Jakpak ses měla, má drahá?" slyšel jsem svého režiséra, kterak promlouvá k Lucii. Lehce jsem se přesunul, abych lépe viděl na dva hlavní aktéry. Pode mnou zapraskala větvička a já ztuhl. Lucia se mi za chvíli objevila v zorném úhlu. K mému nesmírnému údivu měla ruku ovinutou kolem Antoniova krku, ten ji držel v pase, a oba takto kráčeli ke společnosti.
"Jaká byla projížďka?" zeptal se ten slizoun. Takový starý dědek! Táhlo mu na padesát, vlasy měl prošedivělé, tvář napuchlou jako zbytek těla. No, možná bych trochu přeháněl, tlustý úplně nebyl, ale v tu chvíli mi přišel jako nejhnusnější člověk na celém světě.
"Ale jo, šlo to. Co jste tu dělali beze mě? Snad pořád nehloubáte nad svým novým filmem?" pravila Lucia, když usedala na polstrovanou venkovní lavici. Antonio se vzdal svého původního místa v křesílku a sedl si vedle ní, ruku mimoděk položil na její koleno. To všechno jsem pozoroval zcela nehnutě a projížděla mnou čirá hrůza. Snad jsem ani nedýchal.
"To víš, Lucio, práce je práce a nezáleží na tom, jestli je neděle. Každopádně nyní, když už jsi tady, toho necháme, abychom tě neobtěžovali svými záležitostmi. Budeme se raději věnovat něčemu příjemnějšímu, což?"
"Ovšemže, Antonio je strašný horlivec. To sama poznáš, děvenko. Jakmile zítra stane na pracovišti, bude z něj zuřivec," přidala se do hovoru jakási žena sedící naproti nim. Neviděl jsem jí do tváře.
"Snad to nebude tak zlé," pronesla Lucia na adresu té dámy. "Ale mě tvé povídání o práci zajímá, to přeci víš. Vždyť jsem se sama angažovala, abych ti našla ty nejlepší z nejlepších," obrátila se na Antonia, ale při posledních slovech stočila pohled na živý plot.
"No, to se ještě uvidí. Jsem na toho floutka zvědavý, co předvede. Takhle vypadá, jako kdyby ani do pěti neuměl počítat, tak snad k něčemu bude. Jak se to vlastně jmenuje? Pořád mi to jeho jméno vypadává z paměti."
"Giulio Romano."
Smeč. Jestli jsem do této chvíle nedýchal, tak teď jsem ani nemohl. Stáhl se mi vnitřek a cítil jsem, jak mě opouštějí síly. Tak tedy floutek, ano? Co to má sakra znamenat?!
"Jo, přesně tak. Ručíš mi za něj, Lucio," řekl ten příšerný člověk.
"Ovšemže," odpověděla Lucia se sladkým úsměvem, který dovršila nejspíš sladkým polibkem věnovaným Antoniovi.
"Počkej na večer, drahoušku. Máme tu hosty," mírnil ji Antonio, ale slizce se usmíval na své okolí.
"Bravo, příteli! Máš skvělou žábu," hodnotil další člověk, který právě přicházel od grilu a nesl talířky s klobásami.
"Někdo má holt štěstí. Ale neboj, taky půjčím, nejsem škrt," zasmál se na něj Antonio.
Nebyl jsem schopen cokoliv dál poslouchat. Překulil jsem se tak, abych stál na všech čtyřech a pomalu se odplazil až na roh. Tam jsem se teprve odvážil postavit a s třesoucíma se nohama jsem došel k pumpě, kde stála její motorka. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám jak se dostat domů, ale ani mě nenapadlo, abych se snad vracel nebo tu na ni čekal, jestli si na mě náhodou nevzpomene. Ba ne, ta bude mít plno jiných věcí na práci. Raději jsem se vydal hledat zastávku autobusu. Peníze jsem s sebou měl, kdyby se náhodou stalo, že by mě Lucia chtěla vzít někam do restaurace, tak abych ji nenechal platit.
Zastávka byla asi dvě stě metrů od čerpací stanice. Došel jsem k ní, svalil se na lavičku a čekal, až něco pojede. Odmítal jsem v tu chvíli nad čímkoli přemýšlet.
Autobus nakonec skutečně přijel a já byl skutečně rád, že mě vysypal kousek od mého domu. V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než abych mohl ulehnout do své postele. Byla již skoro tma, a tak mě nerušilo denní světlo. Namísto něj přišly skutečné myšlenky, které mi skoro celou noc provrtávaly mozkové závity.
Floutek. Tak já jsem byl nějakej takovej floutek. Úplná nula, která nic neumí a jejíž jméno si ten mizera nebyl schopný ani zapamatovat. A Lucia, jak mi jen tohle mohla udělat. A proč? Proč se do toho vůbec pletla a jaký měla zájem na tom, abych hrál v jeho filmu? Co z toho? A proč mi to dneska přijela ukázat? Zranila mé sebevědomí, shodila mě a dokázala mi, že na to, abych hrál nějakou roli, potřebuju zastání od režisérovy milenky. A pak, muselo jí být jasné, že mi není tak úplně lhostejná, ale přesto mi předvedla to náramné divadlo, kdy se omotávala kolem té staré příšery. Najednou jsem ji skutečně nenáviděl. Bolelo mě to, moc mě to bolelo. Haldy otázek, spousta neuvěřitelných slov, které jsem slyšel, a obrazů, které jsem bohužel viděl. To všechno mě zničilo. Nebudu se moct vrátit ani do divadla a na tu skvostnou roli můžu rovnou zapomenout.
Floutek. Tak já byl floutek beze jména.
Floutek, co se nechal zmást krásnou tvářičkou a sladkou vůní.
Pitomec.
Usnul jsem až nad ránem a bylo mi to fuk. Vždyť přeci nepracuji, je jedno, kdy vstanu.
Zdál se mi sen o Lucii, stála v něm naproti mě, v rukách držela hada a smála se. Ten had syčel a já z něj měl strach. Nemohl jsem se hnout, chtěl jsem utéct, ale nešlo to. Pak se za jejími zády objevil režisér, ona ho políbila, ale já se na to nechtěl dívat, tak jsem zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, rozmáchla se rukou a hada na mě hodila.
Pak jsem se naštěstí probudil.
 


Komentáře

1 Algernon Algernon | 21. února 2011 v 14:21 | Reagovat

Už to musím konečně dočíst! :D To je fakt zoufalé se mnou.. :D

2 Barbora Čecháková Barbora Čecháková | E-mail | Web | 10. června 2012 v 11:06 | Reagovat

krásné, těším se na pokračování.

3 Lileas Lileas | 10. června 2012 v 11:14 | Reagovat

[2]: No, to nevím, jestli se dočkáš.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama