Povídka: Puleček

17. května 2012 v 9:14 | Lillian Bann |  Píšu
Taková drobná hloupůstka... nic světoborného, nic hlubokého...



Můj přítel by to komentoval slovy: "Slunce je zde od toho, aby jej zakryly mraky." Zřejmě by poté dodal něco o přeháňkách a záhoncích kedluben a svou poznámku by zakončil útrpným úsměvem. To bych ovšem nějakého takového přítele musel mít.
Stalo se tedy, že se nad mou kučeravou hlavou stáhla mračna. Lépe řečeno jim předcházel pověstný blesk z čistého nebe, který mě zastihl přibližně v jedenáct hodin večer ve vyhlášeném baru Maroko. Nedalo mu moc práce si zjistit, kde mou zhýralou maličkost najde, trávil jsem zde příliš mnoho večerů, z čehož plyne ponaučení, že příště by se šikla nějaká změna.
V té době jsem byl zasnouben s krásnou a velice inteligentní dívkou. Tuším, že se jmenovala Madla. Ne, nemyslete si, tak zle jsem na tom nebyl, abych neznal jméno své vyvolené; horší bylo, že si jím nebyla jista ani ona sama. Znal jsem ji jako sirotka v opatrovnictví jistého váženého pána, muže postaršího vzezření, velice moudrého a neskonale šarmantního. Jak jsem na první pohled vycítil, mezi jeho další klad se počítala i neustále plná kapsa peněz. Madla byla kouzelná žena, půvab sám, hlavička skrývala leccos důmyslného, co by jeden u ženy nečekal. Zpočátku jsem to bral jako ryze pozitivní věc, ovšem to jsem se domníval, že ji přesto svým intelektem značně převyšuji. Jak mi ovšem Madla předvedla, zmýlil jsem se v odhadu jejím, a hlavně svém.
Zahřmělo s příchodem dvou černě oděných mužů. Měl jsem to brát jako výstrahu, když jsem je spatřil, avšak ne nadarmo se říká, že hřmí až po zablesknutí. Bouřka byla tehdy ještě příliš daleko, a tak jestli jsem nějaký elektrický výboj vůbec zpozoroval, do té doby jsem na něj zapomněl.
Muži přistoupili ke mně. Neomylně znali svůj cíl, který byl obrovnán krásnými dívkami a mírně konzervován několika alkoholickými drinky. Hudba sice hrála dál, ale zábava ustala; taneční páry polevily v tempu a vyčkávaly s očima nalepenýma na mé povolené kravatě. Jo, kéž bych si ji utáhl svou vlastní rukou a nepřenechával tuto milou povinnost někomu jinému, docela cizímu.
"Ráčejí být Alois… moment… Bez-chleba?" promluvil na mě jeden z oněch dvou mužů, ten menší s štiplavě černým knírkem a malýma kulatýma očkama. Pohlédl jsem na něj poněkud nedůvěřivě ve snaze odehnat jeho dvojče, a možná dokonce i trojče ze svého zorného úhlu. Nevím, kolik přesně jsem jich viděl, tak nějak zvláštně se míhali před očima, různě se proplétali a dal bych za to krk, že i levitovali. Přišlo mi to svým způsobem k smíchu, ještě nikdy mě žádný létající černooděnec neoslovil mým smutným příjmením, které navíc skoro nikdo z tohoto baru neznal. Kolečka zarachotila, zaskřípala a první zoubky zapadly do sebe. Ano, tohle nejsou obyčejní hosté Maroka.
"Neptej se, vždyť vidíš, že je to on," zašeptal kníračovi do ucha dlouhán.
"Pánové, zvu vás na… co rádi pijete?" zahlaholil jsem a v rozmáchlém gestu naznačil, že dneska všechno platím já.
"Obávám se, pane Bezchleba, že vás na cokoliv přejde chuť," prorokoval ten s knírkem.
"No tak, no tak, nechme toho pochlebování. Já jsem Álois," mrknul jsem na něj a silně zdůraznil první písmeno svého hloupého jména. Alois, Lojza, Lojzík, či snad dokonce Lojzíček, no tě pic!
Už to tak vypadalo, že by si se mnou dlouhán potykal, ale kníratý dělal, jako by nic neslyšel, a podržel mi před nosem kus nahnědlého papíru. Svraštěl jsem obočí, abych alespoň trochu zaostřil. Musel jsem se zaklonit a chtěje dodat poznámku o vidění nablízko, jsem málem ztratil svou rovnováhu, nebýt slečen, které mě stále opatrovaly.
"No ták, kdo to má k čertu vidět, když mu to strkáte přímo pod nos!" zanadával jsem sladce děkujíc svým společnicím.
"Znáte tu ženu?" zeptal se mě, přičemž prodloužil vzdálenost mezi papírem a mým obličejem. Ten malý cancourek byla fotografie. A jak jsem ve chvíli zjistil, skýtala pohled na něžný dívčí obličejík. Ten půvab, smyslně něžný výraz, moudré oči…
"Jé, ta je tak podobná Madle!" vykřikl jsem radostně. "Kdo je to?" Měl jsem dojem, že jsem objevil něco zázračného, hned bych k Madle s onou fotkou přispěchal, to přeci musí být její příbuzná! Když chudák nezná svoji rodinu, mohl bych jí pomoct - a třeba by přišlo i na nějaké to další věno… Její poručník byl sice štědrý muž, ale to víte, doba je zlá, časy nejisté a každá korunka se hodí.
"Takže ji znáte! Přiznáváte se k tomu dobrovolně?" vykřikl vědoucně můj menší společník.
"Ne, neznám," odpověděl jsem smutně a lítostivě se na něj podíval. Zpozoroval jsem, že jeho kolegovi zacukaly koutky. Škoda, že nebyl tak sdílný, myslím, že by s ním byla i legrace.
"Totiž… Říkal jste Madla?"
"Áno, Madla, moje Madlenka. Ta má úplně stejné oči, tak krásné…" uteklo mi srdceryvné povzdechnutí a náhle mě ovanul chlad. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že byl způsoben absencí mých přítelkyň, kterých se zjevně má poznámka dotkla. Pokrčil jsem jen rameny a napil se.
"Půjdete s námi, pane Bezchleba."
Zívl jsem si. Pojednou jsem pocítil únavu, a tak jsem bezmyšlenkovitě hodil na pult peníze a skutečně se k těm dvěma připojil. Mé gesto způsobilo úplné umlknutí baru. Co však pobouřilo pana Všetičku, kterýžto byl jakýmsi správcem Maroka, byla skutečnost, že moji dva společníci beze slova sebrali z pultu peníze a zastrčili je do kapsy. Než se však okradený Všetička stačil nadechnout, dlouhán zvedl ruku na znamení klidu a cosi mu krátkého pošeptal do ucha. Správce zrudl, ulekl se a odběhl k pokladně. V okamžiku byl zpátky a nesl hrst bankovek. Bezradně jimi listoval, až je všechny podal dlouhánovi.
"Pan Alois platil vždy bankovkami, mince si vracet nenechal," dodal jakoby na vysvětlenou.
"Dobrá… Nu, můžeme jít?" otočil se ke mně a usmál se.
"Javol!" zasalutoval jsem, až jsem málem opět ztratil možnost vertikálního spočinutí v prostoru.
"No tak… jej…" vypustil ten drobný človíček, o kterého jsem se plně opřel. "Půjdeme hezky po svých, ano?"
Kývl jsem na znamení pochopení a zbavil ho břemene. Přísahal bych, že se ulevilo nejen jemu, ale oddechl si i každý vous v jeho knírku. Zamrkal svýma štiplavýma očkama, oklepal se a raději vykročil směrem ke dveřím. Snad se obával dalšího závaží.
Vzduch venku byl… velice silný. Nečekal jsem, že na mě zapůsobí až takovým dojmem, ale zároveň jsem mu byl vděčný, protože mi začal vracet určité mé zásady. Nejprve jsem si položil otázku, co proboha dělám, kdo jsou ti cizí lidé, se kterými oddaně kráčím ulicí, a proč je venku taková zima. Musím se ke své nynější nelibosti přiznat, že ta poslední ze zmíněných otázek mě trápila nejvíc. Naštěstí jsem ji nevyslovil nahlas, a protože jsem byl člověk ryze společenský, mlčení jsem zahnal jednoduše:
"A že jsem tak smělý, pánové, kam to vlastně kráčíme?"
"Přeci k vám domů, pane," odpověděl dlouhán. Byl jsem rád, že se mnou také začal komunikovat, přeci jen se mi o něco více zamlouval.
"Ach tak, už to chápu. Totiž… nechápu? Vy víte, kde bydlím?"
Odpovědi jsem se nedočkal. To jsme totiž již stáli před starým domem v Rašínově ulici. Rozhlédl jsem se kolem poněkud nechápavě. Nemohu říct, že bych tento dům neznal, pobýval jsem zde v poslední době velice často, ale mým domovem rozhodně nebyl. Zde bydlela Madla se svým poručníkem.
"Ale, pánové, my totiž jaksi ještě nejsme… to, no, manželé. Já tady nebydlím…" Moje slova vyzněla do prázdna, lépe řečeno do hluboké tmy chladné chodby v přízemí. Dýchla na mě ta známá vůně, která se v průběhu dne rozrůstala o další přísady. Podivil jsem se znovu - kde totiž oni dva neznámí vzali klíč? Ten jsem neměl ani já, vždy mi chodila otevírat paní domácí, veselá žena bohatší postavy, s kupou dětí a vyzáblým manželem.
"Prosím." Pokynutí bylo jasné a neznalo odporu, ač bylo schováno do zdvořilého slůvka. Tak jsem tedy vešel.
Vystoupali jsme po schodech, bez sebemenšího údivu jsem stanul přede dveřmi, na nichž chyběla vizitka. Dlouhán opět otevřel a já již bez vyzvání vstoupil.
V první chvíli jsem nabyl dojmu, že jsem patrně v jiném bytě. Chodba, ve které jsem se ocitl, pozbývala jakékoliv známky života; věšáky zely prázdnotou, botníkem se proháněl vítr. Jediné, co jsem identifikoval, byl prošlapaný kobereček nerozvážně rozvalený na podlaze. V prostředku a v místech blízko věšáku byl prošlapaný, což mu poskytovalo značné alibi o jeho dlouhém setrvání v této chodbě. Jak jsem po chvíli zjistil, všechny místnosti byly stejně tak neútulně chladné a prázdné. Většina drobnějšího nábytku byla vystěhována, zůstala jen velká šatní skříň z masivního dubového dřeva, obrovský kulatý stůl v jídelně, která byla propojena s kuchyní a zároveň na svém druhém konci sloužila i jako obývací pokoj. Poslední místností, která zůstala skryta za zavřenými dveřmi (nenašel jsem v sobě dostatek odvahy sáhnout na kliku) byla osobní ložnice mé Madly. Píchlo mě u srdce. Ač jsem zrovna neoplýval solidností, Madlu jsem měl skutečně rád. Nevím, co jiného by mě přimělo, abych se s ní přesně před týdnem zasnoubil. Nadechl jsem se a nevnímaje své společníky, jsem začal vzpomínat.

Zásnuby se konaly zde. Za účasti Madly, mě a pana Pluhaře. Již několik dní předem jsem naznačil, že bych rád Madlu požádal o ruku. Pochopila velice bystře, což jsem přičetl jako další plus její inteligence. Kdoví, jak bych se musel natrápit u jiné, která by na mě valila svá velká nechápavá kukadla. S úlevou jsem se přesvědčil, že Madla nemá absolutně nic proti. A tak jsem přijal její pozvání na oficiální zásnuby, kdy jsem měl požádat jejího poručníka o ruku.
"A nebude pan Pluhař proti? Sice nejsem zrovna nejchudším ženichem, ale…"
"Pšššt, už nic neříkej," umlčila mě a přiložila na mé rty svůj ukazovák v krajkové rukavičce.
Pan Pluhař mě uvítal velice přátelsky, snad až nezvykle, když srovnám jeho chování s vystupováním z předchozích dnů. Uvedl mě do obývacího pokoje, posadil za stůl a nabídl něco ostřejšího. S díkem jsem přijal jeho nabídku, která mě poněkud překvapila. Říká se, že gentleman nikdy nepije před polednem. Sice bylo již pokročilé odpoledne, avšak míra autority a noblesy pana Pluhaře se snoubila s pravidlem ještě přísnějším, tedy že muž jeho typu nepije před setměním. A když si vůbec něco ostřejšího dá, nikdo na něm nepozná sebemenší změnu alkoholové koncentrace v krvi.
Položil přede mne sklenku, sobě nalil druhou. Byl jsem krapet nervózní, a tak jsem poněkud zbrkle povstal. Můj náhlý pohyb způsobil jediné, že má židle prudce odlétla a svou vahou shodila štos papírů na komodě za mnou. Ulekl jsem se a začal papíry ihned sbírat. Starý pán se ke mně sehnul a se slovy, ať to nechám, že se nic nestalo, je rovnal na hromádku.
"Tady máte, pozor, mohla by se vám zatoulat někam pod skříň," uchopil jsem do ruky bankovku značně vysoké hodnoty a podal mu ji. Tu krátkou chvíli, kdy jsem ji směl svírat mezi prsty, jsem si náležitě vychutnal, až mě píchlo u srdce.
"Ovšem," odpověděl stroze a můj stisk povolil.
Po chvíli jsem na malý incident zapomněl, přišla totiž má vyvolená. Vstoupila zcela znenadání, že ji člověk ani neslyšel, a moc jí to slušelo.
Vlastně to bylo velice příjemné odpoledne, podvečer a večer. Jeho konec se mi trochu ztrácí v mlze, protože pan hostitel nebyl zrovna škrt a notně mi naléval. Nechtěl jsem a bránil jsem se, obával jsem se, že se přestanu ovládat a poslední, co jsem si přál, bylo, aby si o mě můj nastávající skorotchán myslel, že jsem neurvalé zvíře, které nezná svou míru. Ale stalo se a já tak trochu přebral. Rozhoupaný obývací pokoj, setmělá předsíň… Probral jsem se k ránu, kupodivu ve své vlastní posteli. Ihned, co jsem ze sebe udělal aspoň trochu ucházejícího člověka, jsem se sebral a vrátil se na místo činu. Chvíli jsem jen tak stepoval před domem, když mě vylekalo slabé zavolání. Vzhlédl jsem.
"Pojď nahoru," pravila Madla a usmála se na mě, jako by se snad včera nic nestalo. Teď jsem už nemohl couvnout a vyklusal těch několik schodů do patra.
"Já… hrozně mě mrzí…" začal jsem nervózně, přičemž jsem si prohrábl vlasy.
"Nic se přeci nestalo," usmála se na mě a pokynula mi, abych vstoupil. Váhavě jsem tak učinil, abych byl podroben dalšímu šoku - totiž hned v chodbě čekal pan Pluhař.
"Dobrý den, mladý muži," pozdravil mě, ale v jeho hlase nezbylo nic ze zaryté vážnosti, kterou oplýval v předchozích dnech.
"Dobrý," odvětil jsem krátce a znova se chystal nadechnout k další záplavě omluv.
"Dáte si s námi oběd?" zamezil mé explozi pán bytu.
Vydechl jsem. A kývl. Za chvíli ze mě nervozita spadla a já se cítil jako doma. Ve tři hodiny jsem se však rozloučil, odmítl jsem jakoukoliv skleničku a po dlouhé procházce ulicemi jsem navštívil svůj známý podnik, totiž bar Maroko. A zde jsem zapil veškerý strach a smyl vzpomínky na něco, co jsem si vlastně ani nepamatoval. Od té doby jsem za Madlou nebyl.

"Tak jak se cítíte doma? Zřejmě tu mnoho času nepobýváte," pronesl dlouhán a poslední slova doprovázel výmluvným pohledem vůkol sebe.
"Pane, já už opravdu nevím, vy mě nikdy nenecháte domluvit!" ohradil jsem se. "Jsem pouze zasnoubený, o bydlení po svatbě ještě nepadlo ani slovo. Já opravdu nevím…" pokrčil jsem rameny.
"No dobrá. Pojďte," vyzval mě a vstoupili jsme do obývacího pokoje či jídelny, nyní to byla jen chudá cimra. Otevřel aktovku, vytáhl z ní dva štosy papírů a balíček peněz, vše to položil na stůl. V penězích jsem vytušil ty, co mu tak záhadně dal ten škrt v baru. Už jen tím gestem mě uzemnil.
"Tak, tady to máme. Jste pan Alois Bezchleba?"
"No ovšem, sakra, kolikrát se mě ještě budete ptát?!" odvětil jsem nevrle.
"Narozen pátého května devatenáct set jedenáct - tedy je vám pětatřicet?" podíval se na mě s nehraným údivem.
"No a?"
"Za války jste byl podporučíkem, oceněný za zásluhy…" pokračoval dál. Jeho drobný kolega stál vedle něj a propichoval mě pohledem.
"To by snad už stačilo, snad vím, kdo jsem! Ale co nevím, pánové, vůbec jste se mi nepředstavili, aha! Tak s kým mám tedy tu čest?" začal jsem být rozčilen, omamné látky vyprchaly a mě až jímala úzkost, do čeho jsem se to zase namočil. S cizími a ne zrovna příjemný lidmi dobrovolně opustit veřejné prostory a nechat se svým způsobem uvěznit v prázdném bytě. Krom toho jsem si nebyl ani jist, jestli nejsou ozbrojeni.
Dlouhán se na mě podíval, ale jeho intenzivní pohled přerušil ten s knírkem. Přistoupil ke mně, až mi naskočila husí kůže, ale on mi jen ukázal malý odznáček na spodní straně klopy. "Zde je odznak a zde," sáhl do vnitřní kapsy, "zatykač."
Bác. Tak teď je ta bouřka přímo nad mojí hlavou.
"Zatykač? Na mě…?"
Slabé kývnutí způsobilo, že jsem málem opět ztratil pevnou půdu pod nohama.
"Drobné krádeže, obelhávání policie, padělání peněz,… mám pokračovat?" vychutnával si mě kníratý.
"Ale to není přeci žádná pravda! Říkám vám, že jde o omyl…" bezmocně jsem se snažil z toho vymotat. Připadal jsem si jako ve velmi ošklivém snu.
"No jen se podívejte. Tady je nájemní smlouva k tomuto bytu - mysleli jsme, že jste zde tiskl peníze a přechovával kradné zboží," pokračoval dlouhán.
"Kde, kde je nájemní smlouva?" vyhrkl jsem chytaje se pověstného stébla. Tady se přeci musí ukázat, že jde o omyl!
"Zde," předložil mi kus papíru. Nevěřícně jsem zíral na svůj vlastnoruční podpis.
"To není možné, to je nějaký podvod," vydechl jsem.
"No to bych řekl! A ne jeden, pane," přisadil si knírač.
"Mohl bych mluvit s paní domácí? Ta mi přece musí dosvědčit, že jsem byl pouhým snoubencem svěřenky pana Pluhaře," snažil jsem se rychle uvažovat. "Chodil jsem sem, to ano, ale nikdy jsem tu ani nespal, byly to pouhé návštěvy, chápete?"
"To jsme již udělali. Paní Bínová nám samozřejmě sdělila, kdo je skutečným nájemcem tohoto příbytku. Vy. Tvrdila, že jste pronajal tento byt své snoubence a jejímu otci, panu Ferdinandu Pulečkovi, ale nepřál jste si, aby to dávala najevo. Totiž, že jste tak skromný a o vděčnost nestojíte. Pan Puleček se dostal do finančních problémů, jeho dcera Alice přišla o matku za války, nevrátila se z koncentračního tábora. Samotným Pulečkovým Němci sebrali všechen majetek. No, zjevně si slečna myslela, že sňatkem s vámi se situace obrátí," rozpovídal se dlouhán. "Zde jsou různé dokumenty, nájemní smlouva, smlouva o nákupu automobilu, na který jste dal panu Pulečkovi peníze, a tak dále. Jistě pro vás není nejmenším překvapením, že tyto peníze," a vzal do ruky štos bankovek, "jsou z vaší soukromé dílny. A teď vyklopte zbytek."
Dyn dan, dyn dan, v hlavě mi bilo. Zhluboka jsem se nadechl.
"Mou snoubenkou je Madla Pluhařová, oboustranný sirotek. Do opatrování ji ze sirotčince vzal ve velmi útlém věku pak Pluhař, který jí také dal jméno. S touto slečnou jsem se před týdnem zasnoubil, zde, v této místnosti. Pak Pluhař rozhodně nepatřil k těm, kteří by měli hluboko do kapsy, jestli pro někoho byl ten sňatek výhodný, tak pro mě, ač to tvrdím nerad. Nechtěl jsem si Madlu vzít kvůli penězům, měl jsem ji opravdu rád. Nemám ovšem nejmenší ponětí, o jakém Pulečkovi a jeho dceři je tu řeč?"
Policajt se usmál a vytáhl znova již předvedenou fotografii. Otevřel jsem v úžasu ústa.
"Tohle je moje Madla," oponoval jsem němému vysvětlení, které však nešlo zvrátit.
"Slečna, na kterou se díváte, je Alice Pulečková, momentálně bydlící neznámo kde, před pár dny obývala tyto zdi. A tady je," vytáhl další usvědčující fotografii, "pan Ferdinand Puleček."
A byl to on. V hlavě se rozjel kolovrátek, klapal a klapal, do toho šuměla vody u splavu. Obrazy se míhaly, Madla, její oči, vážený pán s šedými skráněmi, jeho plná peněženka, peníze, které mi dával. Pak zásnuby, ach ano, ten přátelský úsměv, ty papíry, co jsem shodil, bankovka závratné hodnoty. A mlha, sladce voňavá mlha, jež se rázem změnila v jed zvolna působící na mé vnitřnosti. Měl jsem náhle dojem, že jsem dodýchal. Čert ví, co jsem to sakra toho večera zde dělal. Aha, zásnuby. Zásnuby, kdy se člověk uvede do stavu, v němž si nic nepamatuje. Já hlupák, já blázen a naiva!
"Co se mnou hodláte učinit?" zeptal jsem se odevzdaně neschopen odporu. Ty podpisy všude byly mé, mé, nikdo by nedokázal, že jde o podvrh, když jsem je skutečně vlastní rukou naškrábal.
"Nu, co. Půjdete s námi, pane Bezchleba."
Skutečně. Pan Bezchleba se v příštích dnech asi stanem panem s chlebem a obyčejnou vodou. Pohlédl jsem ještě jednou na onu líbeznou fotografii.
"Mohu?" optal jsem se a ukázal na ni.
"Prosím."
Vzal jsem ji do ruky, přiblížil ji ke rtům a zlehka políbil. Ihned poté jsem ji však roztrhl na dva kusy a ty hodil za sebe.
"Můžeme jít," prohlásil jsem. Sice jsem měl v hlavě tíhu snad všech hříchů světa, přesto jsem však začínal doufat, že ze své košile seškrábnu alespoň špínu těch padělaných peněz.
 


Komentáře

1 bambuccia. bambuccia. | Web | 17. května 2012 v 9:25 | Reagovat

promiň za tak trapnej komentář.
jestli máš čas a nemáš nic proti , napiš tady prosím do komentářů - bambuccia , znamená to jeden hlas pro mě za ONE DIRECTION . moc prosím. a omlouvám se ! :-*
http://lanet.blog.cz/1205/1-kolo-sonp#komentar100162521

2 Lo Lo | Web | 17. května 2012 v 10:01 | Reagovat

To je mrtě :-D Chudák... To už tak bejvá, no... :-?

3 Barbora Čecháková Barbora Čecháková | E-mail | Web | 17. května 2012 v 11:04 | Reagovat

Dlouhé,dlouhé čtení..Pěkné,opravdu pěkné! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama