Píšu

Čas pivoněk

22. května 2014 v 15:55 | Lillian Bann
Čas rychle kvapí, rychleji, než bych snad byla řekla. V poslední době jsem byla hodně zaneprázdněná jedním dlouhým úkolem, který mám však již skoro za sebou (tak v půlce června oznámím a hlavně ukážu, o co se jednalo, mohu snad jen dodat, že to bude z oblasti šití a že se můžete těšit na můj největší náhrdelník). Také focení starými skly trochu ustoupilo do pozadí, akvarely rovněž, ale u portrétů jsem zůstala, mám tu něco nachystaného, nicméně o tom nyní psát nechci.
Musela jsem se mrknout na svůj blog do menu, abych se přesvědčila, jestli zde stále tuto kategorii mám. Je to už velice dlouho, že jsem něco napsala, notabene jedná-li se o verše. Nyní k vám přicházím z výtvorem o 13 slokách, na mé poměry dokonce s epickým dějem s lehkou kýčovitostí, ale co naplat, prostě to tak nějak zrovna chtělo jít tímto směrem. Aneb pohádka o nešťastné lásce jedné šlechtické mladé dámy a chudého zahradníka.

Čas pivoněk

Povídala služka panské,
co za dveřmi slyšela,
že prý kdosi v kapli Janské
tvář a lásku ukrývá.

Šeptaly se domem fámy
o cizinci v těchto zdech,
o tajemstvích naší dámy,
ze kterých se tají dech.

TPB: 2. kapitola - Chladné ráno

8. října 2012 v 12:37 | Lillian Bann
Hans právě přihlížel přípravě stolu ke snídani, když v patře bouchly dveře a vzápětí se objevil pan baron. Hbitě si spočítal, že to je nejčasnější baronovo probuzení za poslední čtyři roky, tři měsíce a patnáct dní. Tehdy milostpána trápila ošklivá fixní idea vyvolaná anonymním dopisem, jehož pisatel se dožadoval určitého peněžního obnosu coby výměna za mlčení v jisté osobní záležitosti pana barona - nechceme milostivého pána kompromitovat před širokou veřejností, proto o podrobnostech pomlčím… prý to byla holčička. Pěkně drahá holčička, nutno dodati. Jelikož však šlo o anonym, nemohl se pan baron chopit své otcovské povinnosti a peníze vyplatit. Proto vstával každého dne velice časně, než baronka, jeho milovaná žena Helga usedla ke stolu, aby posnídala ranní korespondenci. Jak se však nakonec ukázalo, šlo pouze o žert baronova nezbedného syna Viktora, který se při pohledu na svého ustrašeného otce náramně bavil. Hans celé divadlo sledoval okem nanejvýš vědoucím a jako jediný se pozastavoval nad otázkou: Proč se milostivý pán tak obává, že by na něj mohl prasknout průšvih, kterého se vlastně nedopustil? Nakonec si to vysvětlil tak, že šlechticům příliš nezáleží na činech, ale výsledných produktech. S touto myšlenkou se odebral zalévat kaktusy.
Nyní však nastala situace jiná, která panu baronovi nedala spát.

Trampoty pana barona: 1. kapitola - Noční návštěva

6. října 2012 v 19:27 | Lillian Bann
1. kapitolka z mé rozplánované akce...
Prolog k celému dílku:
Přenesme se do posledního desetiletí Rakouska-Uherska, navštivme rodinu jednoho malého barona, který má k dispozici širokou rodinu, poměrně dobré zázemí - a hlavně nesmírně cenný, za dobrou cenu pořízený šlechtický titul. Životními uličkami prochází mírně kulhající, s hlavou na stranu a neustálým pocitem, že něco někde zapomněl. Aneb takové veselé povídání o jeho ratolestech, všech možných příbuzných a jiné havěti, jejichž putování životem připomíná kličkující zajíce na poli.

Povídka: Puleček

17. května 2012 v 9:14 | Lillian Bann
Taková drobná hloupůstka... nic světoborného, nic hlubokého...

Giulio a Vittoria - 4. část

27. ledna 2011 v 11:02 | Lillian Bann
Giulio

23. červen, neděle

Seděl jsem naproti své matce, která divoce rozhazovala rukama, lamentovala a vyčítala mi kdejakou maličkost. Nejednou jsem za celé to odpoledne slyšel, že bych se měl oženit, protože mé matce přišlo víc než neobvyklé, aby byl šestadvacetiletý mládenec stále svobodný. Když se mě zeptala, mám-li alespoň nějakou známost, neochotně jsem kývl, ačkoliv to byla jen obranná lež. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Lucii a udělalo se mi ještě o něco hůře. Modlil jsem se, aby má matka co nejdříve shledala návštěvu svého nebohého syna jako příliš nudnou a změnila lokál.
"Výborně!" zajásala matka. Podíval jsem se na božského Carlose, který zatím nechával svou milou se vypovídat. Dost dobře jsem věděl, že jakmile oba opustí můj přídomek, Elena ztichne, skloní hlavu a bude bez řečí naslouchat jeho rozkazům.
"A z jaké je rodiny?"
"Cože?" pohlédl jsem nechápavě na nadšenou matku.
"Giulio, ty mi lžeš, viď? Že ona žádná není, že sis to jen vymyslel, aby ses zbavil své starostlivé matky? A to má člověk za to, když se stará o blaho ostatních. Nikdy se nedočká žádného vděku, nakonec mu začnou lhát i vlastní děti..."
"Eleno, zadrž prosím tě... Vždyť toho nebohého chlapce nenecháš ani nic říci a už tu máš výsledek své teorie. Nemám pravdu?" Ten dovětek byl směrován na mou hlavu. Ušklíbl jsem se. Měl jsem chuť povědět něco moc ošklivého, jedovatého, vmést to tomu hadovi mezi oči.
"Ne," řekl jsem však pouze.
Matka se lehce usmála, jako kdyby jí má strohá odpověď tentokrát stačila. Nebyla absolutně schopná rozeznávat důležité věci od povrchních záležitostí. Bylo mi jí líto. Líto proto, že nikdy nekápla na pořádného manžela, který by se k ní hodil. V tom případě jsem však nedokázal zcela pochopit, proč se mě jen snaží tak brzy oženit, když jí samotné manželství nepřineslo nic hezkého.
"Jak se tedy jmenuje?" zeptala se nakonec jemně, skoro mateřsky.
"Lucia," rozhodl jsem pokračovat v milosrdné lži. Bude mít alespoň o čem snít, o nějaké krásné dívce z dobré rodiny. Možná mě už brzy uvidí ve svých snech u oltáře, kterak navlékám prsten nejkrásnější dívce v Itálii. Byla roztomile naivní, ale na druhou stranu v tom bylo skryto mnoho krásného, čistého a jaksi dětského.
"To je krásné jméno. Škoda, že se s tou dívkou již neuvidím do svého odjezdu, ale jakmile se vrátím ze Švýcarska, přijedu se na ni podívat."
Souhlasně jsem kývl a v duchu si říkal, že za měsíc se toho v jednom vratkém vztahu může stát mnoho. Pak jsem si ovšem vybavil Luciino zvláštní chování z dnešního časného rána a projel mnou mrazivý pocit.
Opravdu mnoho se toho může stát.
Matka odjela asi za dvě hodiny. Zbytek její návštěvy probíhal vcelku poklidně. Byla nádherná neděle, dokonce i Řím se zdál jaksi uvolněný, i když sem nahoru stále doléhal hluk zdola. Byl jsem za něj rád, připomínal mi v mé samotě, že se ještě kolem mě něco děje, že žiji ve světě s ostatními lidmi.
Při odjezdu se matka rozplakala. Byla to zase malá Elena, která nedokázala zastínit emoce. Přál jsem si, aby ji Carlos vzal kolem ramen a utěšil ji, aby jí dokázal, že mu na ní záleží. On však postával opodál, tvářil se neutrálně a pozoroval mamčin výjev. Probodával jsem ho očima a v duchu mu nadával do pitomců a hlupáků. Nikdy jsem ho neměl rád a byl jsem si naprosto jistý, že se můj názor nikdy nezmění.
A tak jsem opět osiřel.

Giulio a Vittoria - 3. část

23. ledna 2011 v 17:33 | Lillian Bann
Vittoria

21. červen, pátek
Popadl mě hořký smutek, stesk a lítost. Všechny neuvěřitelnosti, o kterých jsem četla, viděla je v televizi nebo o nich slyšela vyprávět ostatní, mi dříve přišly jako nějaké výmysly, neměla jsem pro ně pochopení a nedokázala jsem pořádně soucítit s ostatními.
Zvuk tikajících hodin mě přiváděl do stavu čiré zuřivosti. Vrhla jsem po nich nanejvýš zoufalý pohled plný bolesti, utrpení zmučeného zvířete. A ony si vesele tikaly dál, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby všechno bylo tak jak má. Jenomže nic, absolutně nic nebylo správně!
Nevydržela jsem to a po nebohých hodinách hodila prázdnou sklenku. Nečekala jsem, že bych se snad byla schopná trefit, ale asi to tak mělo být. Zvuk skla, ohlušující hřmot padajících hodin zazněl celým domem a jeho okolím. Křičela jsem, řvala jsem z plných plic v šíleném zoufalství. Strhla jsem ubrus ze stolu spolu se vším, co na něm leželo. Během okamžiku se kuchyň, ve které jsem seděla, proměnila v hotovou spoušť. Na zemi se válela spousta věcí včetně skleněných střepů. Zvuky, které jsem vydávala, se nedaly nijak popsat, připadala jsem si příšerně, neuvěřitelně, chtěla jsem se rozplynout, zmizet a nemoct se nikdy vrátit do pevného skupenství. Přála jsem si neexistovat. Přála jsem si nezažít tyhle chvíle. Přála jsem si...
K čemu jsou přání? K falešným iluzím. Maria si taky přála. A nesplnilo se jí to. Možná usnula s nadějí. Zavřela oči s krásnou vidinou svého vnuka, kterak ji drží za ruku. Měla přeci na tváři lehce zasněný úsměv. Poklid její tváře, ledový, chladný, ale smířlivý se mi nedokázal vymazat z víček. Jeho nevyhladitelné kontury pálily jako čerstvé rány posypané solí.
A pak moje matka. Vzpomněla jsem si i na její úsměv, v jehož návrat jsem zoufale doufala.
Příšerně se mi roztočila hlava. Vstala jsem, přidržovala se krajů kuchyňského nábytku a překračovala střepy. Trochu jsem zavrávorala a jeden skleněný kousek se mi zabodl do nohy. Usykla jsem bolestí, ale dohrabala jsem se k vodovodu, rozklepanou rukou vytáhla sklenku a z malé přihrádky ve skříňce pod oknem vytáhla prášky na spaní. Matka je občas musela použít, když byla rozrušená. Často se to stávalo po nečekaných setkáních s mým otcem. Naštěstí k nim nedocházelo často a já mohla s uspokojením říci, že jsem ho osobně viděla naposledy asi před pěti lety. Mamka říkala, že jeho život se dost změnil, že věčně lítá v nějakých problémech. I když byli rozvedení, pořád tu existovaly mosty. Nebyly nijak pevné, o to víc však hrozilo, že vzplanou a následky požáru ponesou obě strany.
Něco mi říkalo, že někdo upustil nedopalek.

Giulio a Vittoria - 2. část

1. ledna 2011 v 12:56 | Lillian Bann
Giulio

22. červen, sobota

Stál jsem na své terase, díval se dolů na město a pohrával si se sklenkou šampaňského. Oslavovali jsme zrovna úspěšnou premiéru v divadle a taky tak trochu můj osobní triumf, kdy mi byl dnes dopoledne předložen návrh na mou první významnější filmovou roli. Pohostil jsem tedy své přátele u sebe, všichni se vesele bavili a já do určité chvíle také. V momentě, kdy přišla i ona, se mi svět mírně zhoupl a já začal pociťovat akutní nedostatek vzduchu. S omluvným úsměvem a pohledem položeným na její tváři jsem opustil společnost a odebral se sem.
Řím. Vlastně jsem neznal nic jiného. Miliony světel mi ležely u nohou a já si připadal jako král, kterého korunovali omylem. Někdo, kdo má moc, po které netouží a plaše utíká zpátky do bezpečí. Ušklíbl jsem se nad svými myšlenkami. Snad bych se začal i bát. Za mnou je toliko bavících se lidí a já bych propadal nepoznané melancholii. A to všechno jen proto, že jsem vystřelil a netrefil se. Nebyl jsem to pojednou já, kdo vyhrával, protože má rána krvácela a evidentně se nechtěla brzy zahojit. Bohužel. Nebo snad bohudík, možná si příště dám větší pozor a lépe namířím svůj šíp. Bude-li nějaké příště. Budu-li moct ještě přes bolest uchopit luk. Napnout jej. Vystřelit.
Zaslechl jsem kroky. Přibližně ve vzdálenosti dvou metrů ode mě stála žena. Prozradily ji klapající podpatky, ale nevadilo jí to. Nechtěla zůstat utajena, naopak, toužila po tom, abych se otočil, abych se na ni podíval a ona tak sklidila další úspěch. Mohl jsem si za to sám. Mohl jsem počítat, že pohled, který jsem jí věnoval při svém odchodu, využije k dalšímu zásahu.
"Přeješ si, Lucio?"

Giulio a Vittoria - 1. část

29. prosince 2010 v 17:43 | Lillian Bann
V GaV se střídají promluvy obou hlavních hrdinů. Buďme galantní a přenechme první slovo dámě.
-----

Vittoria

19. červen, středa

Když mi bylo osmnáct, život se mi najednou úplně otočil. Přišla jsem na to, že jen máloco, na čem lpíme, má doopravdy cenu. Tehdy jsem se za pár dní ocitla na úplném dně, každá hodina pro mě byla tou nejhorší v životě a já nedokázala uvěřit, že se něco takového mohlo stát.
Měla jsem báječnou mámu. Otec nestál za moc, již jako dítě jsem ho často neviděla, až se mi nakonec z života úplně vytratil. Tak jsme nakonec my dvě žily v malém domku v podkrovním bytě, měly jsme pokojný život a já se tehdy naplno začala věnovat svému největšímu koníčku - malbě. Pod střešním oknem jsem měla stojan, kolem poházené barvy, štětce, kelímky a hadříky. Mamka se nejdříve toho malebného nepořádku děsila, ale nakonec přestala cokoliv vyčítat a pochopila, že to k mému umění prostě patří. Chodila jsem na uměleckou školu, cítila se sebevědomě a štětec s tužkou mi k ruce přirostly. Ke konci krásného času, kdy se moje mamka přestávala večer vracet domů, jsem chodívala k naší sousedce. Byla to stará paní, pohádková babička, jakou by si přál snad každý. Hned jsem si ji oblíbila a naše náklonnost byla oboustranná. Po čase jsem jí směla říkat jménem - Maria. Neměla žádné blízké příbuzné, kteří by ji navštěvovali, ale jak jsem se brzy dozvěděla, někde po světě se jí toulaly její dvě dcery. Obě byly již dospělé a každá měla své vlastní děti. A tohle se stalo jednoho večera:

NATTY: 1. kapitola: Stalo se na konci července

28. prosince 2010 v 12:31 | Lillian Bann
'…come on, shake your body, baby, do the conga…'
Hudba zněla sálem a já se smála. Bláznivě, uvolněně, cítila jsem se na vrcholu štěstí. Snad nemohlo být nic krásnějšího. Stál naproti mně, oči mu zářily, svět se točil. Lidi v sále, barevná světla, podlaha, stoly a zase lidi. Mezi tím vším zářily jiskry a flitry na mých šatech se utápěly v hudbě.
'…don't you worry if you can't dance, let the music move your feet…'
Ovšemže. Nešlo se ubránit. Navzdory rudým tvářím a potůčkům potu jsem tu byla já, živě tančící, dokonalá a svá jako ještě nikdy předtím. Oranžová a žlutá světla reflektorů, která zavadila o mé jantarové šaty, prošla skrz mě samou a nabila mě oživující vlnou energie. Svět zářil. Svět se hýbal. A svět se točil.
Točil se kolem mě.
Byl to jeden z mých nejfantastičtějších snů.
Samba!

Hra o osud

25. srpna 2010 v 0:49 | Lillian Bann
Vyškrtáno. Samotný text jsem moc nepřepisovala, jen jsem ho zbavila asi pěti nudných stránek.. Chyby přítomny budou, ale nemám už sílu to celé znova číst.. První část textu berte s rezervou, nad druhou se třeba trošku zamyslete. Jinak opět připomínám, je to v tom základu téměř nezměněný text z roku raz-dva - tedy dosti starý. Berte na to zřetel.


Nastoupila jsem do svého malého autíčka a v klidu nastartovala. Nakonec jsem se nechala přemluvit a udělala si řidičák, ačkoliv jsem auta nenáviděla. To ty vzpomínky. Pak ale ke mně přišel a přemluvil mě. Nevěřila jsem mu ani slovo. To, co povídal, mi přišlo jako výmysl, domnívala jsem se, že jsem nemocná, že mám halucinace.
Vyjela jsem ven z města jen se svým společníkem.
Před třinácti lety mě kdosi navštívil. Neměl tělo, byl jenom duší, která splývala s okolím. Prvně jsem ho nespatřila, jenom naslouchala jeho vemlouvavému hlasu. Naháněl mi hrůzu, bála jsem se a připadala si jako blázen. Tehdy jsem uvízla kdesi v hlubinách mezi vraky lodí. Chyběl mi kyslík a mé tělo nedokázalo vydržet ten tlak. A pak se stal zázrak, já najednou vyplula na hladinu.
 
 

Reklama