Píšu

Nekonečná teorie (úryvek)

20. srpna 2010 v 23:40 | Lillian Bann
Něco jsem vám slibovala. Je to již doooost stará povídka, ale té teorie si vážím. Nikdo ji nepostřehl, ono to šlo v těch rozvláčných stránkách dost těžko. Ale i tak, je svým způsobem nepochopitelná, protože je v mém mozku.

Je tam dost chyb, nakonec jsem nic neopravovala, ať vidíte, jaký jsem byla střevo (a stále jsem). Možná, kdybyste chtěli, to teda celý upravím, řádně proškrtám a odstraním trapné pasáže. A vyšperkuju. Ať si to můžete užít.. :D Nemáte totiž ponětí, kdo je ona Laura (btw, už tehdy ve mně panovala jistá italská vášeň, která se vedle té skotské opět rozvíjí.. :D) a hodně vám toho tady uniká.. tohle je jen.. úryveček. Jinak jsem zjistila, že ta povídka je v některých chvílích i dost nechutná :D aspoň na mé poměry..

Takže, pochopení zdar! A berte fakt na vědomí, že to je... fakt už docela doooost let staré.. :D Ty nedostatky vidím a stydím se za ně, tak mě na ně, prosím, neupozorňujte.

Jsem v kostele, opět na tom místě, které je se mnou spjato víc, než bych si přála. Tentokrát je ale tma, jediný zdroj světla je bílá svíce s dlouhým knotem stojící na oltáři. Její záře vrhá po zdech podivné stíny, každá socha mi našeptává svůj příběh, jakoby se předbíhají. Obrazy na zdech jsou temné, nikdo z lidí se neusmívá, ale všichni na mě upírají ty své mrtvé oči. Vedle svíce leží dvě uschlé růže, celé zčernalé. Kdysi dávno to musely být rudé krásky, co okouzlovaly celý svět svým neodolatelným šarmem, svou nenapodobitelnou elegancí. Teď seschly, zvadly, zestárly a zemřely. Ještě nedávno ležely každá na jiném místě, na jiné rakvi ve společně kryptě. Rodinné. Vím přesně, čí těla zemřelých nemohou klidně snít, protože jim chybí jejich věrná společnice, co je častovala svou přítomností dlouhých třináct let.
V náručí nesu bezvládné tělíčko malé dívčinky. Laury Marie. Její líce pomalu opouští životodárné teplo, z bílých šatečků odkapává krev. Mohla žít, ale osud jí špatně rozdal karty, tuhle hru nemohla vyhrát. Teď karty míchá ona, prohrála, tak rozdává. Možná, že příště se na ni štěstí usměje, má před sebou ještě tolik životů, tolik výher i proher!
Za mnou kráčí můj stín, mihotá se tak, jak neposedný je plamen svíce. A pak jde ještě někdo. Jeho rádoby tělo nevrhá žádné černé postavy po zdech. Svým způsobem to je vrah, ale na druhou stranu jen obyčejný hráč, co neustále vyhrává. Díky jeho kartám již zahynulo tolik lidí, jenže on za to nemůže, musel svou hru hrát tak, aby ji dovedl do zdárného konce, neuměl se vzdát. Jenže nakonec projel své tělo, propadl neutěšitelné vášni v karty, stal se z něj Osudův otrok.
Teď jsme ve hře zůstali jen dva.
Bude to těžká hra, ještě jsem nepochytila mnoho fíglů.
Ale já to vyhraju, musím!

Klapot lidských kroků se rozléhal ztemnělou ulicí, kterou osvětlovala jediná lampa. Ten člověk spěchal, možná malounko kulhal, jak byl rytmus chůze trochu nepravidelný. Sotva popadal dech, byl již stár a neměl mnoho času. Jenže ten, co již uplynul, strávil s člověkem, kvůli kterému vlastně žil a ten dotyčný byl v nebezpečí, ve velkém ohrožení.
Když došel ke kostelu, pověsil se na klepadlo a několikrát z posledních sil zabouchal. Viděla jsem to. Včera, před rokem, před sto lety stejně jako zítra a za milion let. Čas letí dál rychlostí světla, vytváří nové momenty, které se však každou sekundu opakují, akorát že v jiném světě, který je vlastně naprosto stejný, vzdálený nekonečně daleko a přesto tak blízko nás. Najednou jsem měla okno, nedokázala jsem si vzpomenout, co bude následovat, i když jsem to již bilionkrát zažila a stejně tak i tolikrát zapomněla. Minulost se opakuje, budoucnost také. Svět a vůbec celý vesmír je složený z nekonečně mnoho maličkých součástek o velikosti lidské buňky, které tvoří pomyslné časy, jež vlastně ani vůbec neexistují.

Z deníku vysokotatranského turisty

2. srpna 2010 v 23:37 | Lillian Bann
Rozhodla jsem se, že zveřejním své nedodělané dílo - aspoň ukázky z něj. Popisuje několikadenní pobyt ve Vysokých Tatrách v červenci roku 2007. Hleďte na to, že je to staré tři roky, ale snad to aspoň nějak okoření můj blog. Speciálně věnováno Belle.. :)
tarry

Úryvek č. 1
V Mohelnici jsme poprvé zabloudili. Otec omámen buřty a klobásami jel za uzenářským autem, aniž by si přečetl ukazatel, že má jet jinudy. Kdyby měl nahlas puštěný navigátor, nejspíš by se onen neutrální ženský hlas zbláznil a posílal ho nekompromisně zpět. Jenže co můžete chtít od mého otce, jehož hlavním zájmem je jídlo, chlast, ženský a spánek.

Úryvek č. 2
Hned poté, co jsme si vynesli své věci nahoru a zapsali se v recepci, klusali jsme na večeři. Někdo měl hlad. Hádejte, kdo to asi byl…

Úryvek č. 3
Po vydatné snídani, kdy se nám tatíček přecpal jako prase, jsme museli odpočívat na pokoji. Jemu se evidentně nikam nechtělo, člověk od něj neslyšel nic jiného, než že mu je špatně, že je unavený. V dalších dnech se k tomu přidali i jiné hlášky týkající se jeho velectěné zadnice.

Úryvek č. 4
Parkovné nás stálo krásných sto šedesát korun slovenských, parkovali jsme na střeše. Na střeše parkoviště, ne auta. Venku poprchávalo. To byl ideální důvod k tomu, aby nás otec zatáhl do bufetu a vnutil nám klobásky. Jelikož byl na Slovensku zrovna svátek Cyrila a Metoděje, přidávali kousek klobásky navíc, což nenasytného Otesánka oživilo. S radostí jsem mu ten kousek přenechala a jako bonus mu dala feferonky, které nejím a teď bych si je nedala určitě. Jako kdybych byla jasnovidec, udělala jsem nesmírně dobře, že jsem se jich netkla. Jedna pálivá prdýlka lepší než dvě.
Po vydatném a nezdravém jídle, které bych si jindy nedala, jsme se vydali vzhůru k plesu. Když říkám vzhůru, myslím to smrtelně vážně. Než spatříte hladinu horského jezera, musíte se kousek vyšplhat nahoru, ale to není vůbec hrozné, pokud vás třeba nekouše zadnice. Ne, můj případ to není.

Úryvek č. 5
A pokračovali jsme v cestě. Za chvíli se nám rozpršelo. Já a mamka jsme vytáhli igelitové pláštěnky za dvacet kaček, otecko dostal dámský deštník, protože pláštěnku neměl, bundu neměl.

Úryvek č. 6
Jeho kroky vedly… na nádraží na toalety. S hajzlbábou tam rozmlouval pomíchanou slovenštinou a pěkně setřel, když jí chtěl zaplatit tři kačky a ona mu řekla, že to stojí sedmnáct korun.

Úryvek č. 7
Venku zase začalo pršet. Jen co se otec vykakal, měl lepší náladu - ten pokrok byl znát na tom, že šel s nadšením obhlížet obchody a vybírat si taštičku. Nakonec si žádnou nekoupil, místo toho si pořídil triko s Gerlachovským štítem.  Zajímavé ale je, že když se ho zeptáte, který štít to vlastně je, není schopen vám odpovědět. Pakliže odpoví, zaručeně se netrefí. Zeptejte se ho několikrát a všechny štíty, které ukáže, to stoprocentně nejsou. Výběr je pak o to lehčí.

Úryvek č. 8
Jen těžko se člověku potácí ve stavu nízké střízlivosti do schodů. A jen několik málo inteligentů v tomto stavu zauvažuje a usoudí, že výhodnější je použít výtah. Mohu hrdě prohlásit, že můj otecko je inteligentní. Tohle všechno má jen jednu vadu - on totiž výtah používá vždycky, zatímco my, lidé schodomilní, se rádi vyšplháme po nerovném terénu vzhůru do pokoje.

Úrvyek č. 9
Dnešek byl ve znamení špatné minulosti - feferonek. Dostavila se k nám pálivá prdýlka, kterou jsem vám už slibovala v minulém dni. Prostě všechno špatně. A víte, jaký je nejlepší lék? Obchůzka po obchodech s cílem sehnání koupelové soli. Pamatujte si, že vždycky, když přijedete do hor, musíte sehnat sůl do koupele a taštičku na běžné nošení do práce. To totiž nikde jinde neseženete! A úplně nejlepší je nad tím ztratit celý den. Já nevím, ale s některými lidmi udělá čerstvý horský vzduch hotové divy. U někoho by se dalo mluvit o divech pozitivního rázu, avšak najdou se i tací jedinci, o nichž se to říct nedá. Jedním z nejvzornějších příkladů toho je můj otec.

Úryvek č. 10
Plánem dne bylo tedy již zmíněné brouzdání po obchodech. Jak romantické! Stejně tak půvabné byly neustálé tatíčkovy nářky. Mračil se asi tak jako jeho zadnice. A byl silně otráven a naštván, že nemůže sehnat to, co rádoby potřebuje. Chudáček. S mamkou jsme chtěly vyjet na Hrebienok, avšak při pohledu do jeho odporného ksichtu jsme se lákavé představy vzdaly. Místo toho jsme poslušně sháněly sůl. Tedáá, já jsem měla v úmyslu koupit pepř. Člověk si musí trošku okořenit život, tak proč ne pepřem? No, nejlepší pak ale je, ten živůtek popepřit někomu jinému. A já bych hned věděla, čí polštář by si v pepři liboval…

Zastavení

10. července 2010 v 19:18 | Lillian Bann
Nemohla jsem se už déle koukat na ten předchozí design. Je vedro a mě příšerně utlačoval a dusil. Nedýchal. Písmo se nedalo pořádně přečíst a tak nějak mu nesedělo. Tak jsem se rozhodla udělat rychle něco světlého s bílým pozadím pro text. To bude lepší, alespoň prozatím, než udělám něco, za co bych se nemusela stydět.

Abych sem neházela jen takové cucky, berte na vědomí, že hlavní příčina je v textu níže. Je jím totiž začátek mého bolivijského putování. Jsem nesmírně zvědavá, co mi na to řeknete, fakt, zajímá mě to.. :) Sice se jedná jen o krátký úryvek, ale nechci zatím prozrazovat více..

Na malém náměstí poletoval prach, usazoval se v koutech, kde se míchal s opadanou omítkou starých domů. Střechy byly plechové, zkroucené a ještě více pokryté rzí. Banka stála na svém místě na rohu náměstí, stará a unavená, se sešlapanými schody a tmavými mřížemi v oknech. Ve vzduchu páchla krev, nedávno prolévaná, bez práva vůbec kdy opustit tento kraj.
Mír, tak se tomu tady říká. La Paz je město míru. Za pravdivost svého jména muselo bojovat dlouhé řady let.
Vlak jezdil po stejných kolejích. Koupila jsem si lístek a čekala, až přijede na nástupiště. Nádraží opravdu nebylo místo, kterým by se město mohlo chlubit. Když jsem tady před dvaceti třemi lety vystoupila, připadala jsem si jako na samém konci světa. Do vlaku mi pomohl jeden španělský mladík. Poděkovala jsem mu a sedla si k okénku. Vedle sebe jsem odložila svou hůl a poupravila si klobouk. V odrazu okénka jsem spatřila svou tvář. Svítilo slunce, zračilo se mi v očích. Přes obličej mě v odrazu šlehaly větve stromů, kolem kterých jsme projížděli. Jejich síla prohlubovala mé vrásky a paprsky jižního slunce, které umí hřát i mrazit, mi malovaly stříbro v několika uvolněných pramínkách vlasů. Pokusila jsem se na sebe usmát. 'Tak ti to sluší.'
 
 

Reklama