Všehochuť

5 filmových počinů s duší

5. srpna 2013 v 16:10 | Lillian Bann
Už dlouho se chystám na tento příspěvek, ve kterém bych se s vámi chtěla podělit o své oblíbené filmy, povětšinou takové, které ve mně zanechaly hlubší otisk, pocit, jenž přetrval dlouhé hodiny a třeba i dny. Nejprve však chci upozornit ty, kteří přespíliš holdují novotinám, filmy přes deset let už neuznávají koukatelnými. Já jsem pravý opak, mám ráda staré filmy, staré snímky a staré herectví. Občas možná trochu naivní, ale kouzelné a v tomto našem světě neskonale odlehčující. Ale to dokáží vidět jen ti, kteří chtějí.

Mimo to jsem vám chtěla přidat pár novinek ze svého šperkařského světa, ale to nechám z jistých důvodů na příště. Snad jen mohu prozradit, že se máte na co těšit, kromě nového druhu Laritek přijdou i další sutašky :). A ti, kteří nemohli využít moji červencovou akci, možná potěší, že jsem ji prodloužila až do konce srpna, takže mrkněte a třeba vás trochu zlákám... kód a pokyny v záhlaví.

A teď k těm filmům. Nejsou seřazeny podle nejlepšího, náhodně jsem je takhle dala dohromady.

Starší snímek s hvězdným obsazením a vánoční atmosférou. Tou se nenechte příliš zmást, na mě působil kouzelně i v červnu. Ze začátku možná nebudete chtít přijmout, že hlavní postava je anděl v lidském těle, ale pokud přestanete být za každou cenu kritičtí a trochu se zaposloucháte a zadíváte, otevřete taková ta malá dvířka uvnitř sebe, zjistíte, že tento film je plný kouzelných pravd, že uklidňuje a dodává naději. Pekelně působivý anděl Cary Grant, Loretta Young s rozzářenýma očima a zaslepený David Niven jakožto ústřední trio.

Kouzelné zfilmování díla Frání Šrámka, kterého jistě znáte z hodin literatury. "...blažený kout a z něho do světa tolik je cest, z jar našich nebe dnes nad ním pnout, to by tu v noci napadlo hvězd." Óda na fanfarónské mládí s talentovanou Danou Medřickou coby Slávkou Hlubinovou. Zbožňuji poklidný tok filmu, jemné barvy a okouzlující starý byt s výhledem na řeku. A pak je tam ještě komín... Krom toho mám nesmírně ráda dobu, ve které se děj odehrává, maličké městečko, kolonáda, papírenský krám a oběd, při kterém se všichni sejdou u jednoho stolu.

K nim snad není co dodávat, kdo by je neznal. První velký snímek Audrey Hepburn, princezny, která prožívá svůj vysněný obyčejný den za doprovodu šarmantního novináře Gregoryho Pecka. Viděno nespočetkrát, nikdy neomrzí.

Slavné přátelství mezi věčně chudým Janem Nerudou a dobře provdanou Karolínou Světlou (Johanou Mužákovou). Nic pro moderní "cítění" lidstva. Psali si přeci pouze dopisy, že... Krásné zfilmování s nádhernou atmosférou a kostýmy, stará Praha, paraplíčka a plesová sezona z doby, kterou známe z hodiny literatury.

A na závěr jeden seriál. Nade všechno zbožňuji kouzelné spojení lišáckého Jiřího Sováka a přemýšlivého Miroslava Horníčka. Dva rozlišné druhy komiky, dva dokonalé smysly pro humor, které se nebijí, ale dokonale doplňují. Doporučuji všem s citem pro dobrý humor, který vymírá a odchází s posledními generacemi opravdu dobrých herců.

Skandál na českém panství

3. listopadu 2012 v 12:05 | Lillian Bann
Před časem, nutno dodat velice dlouhým, je tomu hodně let (tak sedm nebo osm), jsem četla knihu, která byla k mání v dětském oddělení naší knihovny (do dospělé nemají děti do 15 let přístup - tedy nemohou si v ní půjčovat, doprovázet rodiče je dovoleno) a skvěla se kýčovitým názevm Osudová láska (autorka Zuzana Francková, toť proslulá spisovatelka nejen dívčích románků - prostě sladkost sama). Bylo to opravdu hodně dávno. Ale tahle knížka byla jiná, troufám si tvrdit, že by se neměla považovat za zcela obyčejný dívčí románek. Tehdy jsem se v ní poprvé setkala s Eliškou K. Smiřickou. Netroufám si tvrdit, jestli vám to jméno něco řekne - mám totiž pocit, že by ji vzhledem k dalšímu množství titulů měli už všichni znát, ale mohu se také mýlit.
V knize je vylíčen osud dcery Zikmunda Smiřického a Hedviky z Házmburku, která vstoupila do dějin svým skandálním chováním. Prý byla ošklivá, kulhala a toužila po lásce. Chtěla bych vyprávět dál, ale musím do toho vstoupit, protože od této chvíle se různí výklady jejího příběhu vzhledem k ostatním knihám, které jsem o ní zatím přečetla. Další knížkou, taky takovou rozvernější, je Nehodná dcera rodu Smiřických od A. Březinové, ta totiž také občas píše dívčí romány, ale já od ní četla právě tuto knihu - již s cílem dozvědět se třeba něco dalšího z jiného pohledu na Elišku. Třetí knížka, která se mi dostala do rukou, je malinkatá publikace, která již není beletristickým dílem, ale vypráví víceméně věcně o faktech. Ta podkládá různými dokumenty - Příběh tajné lásky - Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál. Vzhledem k povaze předchozích dvou knih se dá předpokládat, že právě tato bude nejvěrohodnějším vyobrazením samotné Elišky, stejně tak doby, ve které žila. A konečně čtvrtým titulem, o kterém jsme se právě dnes dozvěděla, je Poslední bere vše - Román o lásce a smrti. K tomu nemohu nic říct, protože jsem ji ještě nečetla, ale už ji objednávám. Chtěla jsem si ji půjčit v knihovně, žel byla nedostupná. Měla by to být letošní novinka. Když to ale vezmu z hlediska těch mnou přečtených knih, pouze ta první si Elišku maluje v růžových barvách jako nešťastnou dívku, která trpěla svým vzhledem, toužila po lásce a skutečně milovala - milovala kováře Jiříka Wagnera. V té době se nad českou zemí stahovala mračna, blížila se Bílá hora a rod Smiřických nepatřil mezi katolický základ Čech. Těžko psát o pocitech opuštěné duše, když se nemůžeme vcítit do doby, neznáme přesnou mentalitu tehdejších lidí, která byla skutečně jiná. Já osobně se v zvláštním popudu melancholie přikláním k této verzi - že Eliška měla srdce a byla nešťastná. Jiné knihy ji totiž popisují chladně, jako zlou a chtivou skoroženu, jejíž nenávist pramenila z její vlastní ošklivosti. Tak nějak totiž zněla výpověď Jiříka Wagnera, který byl za svůj čin zavřen. Rovněž Eliška byla nemilosrdně vězněna - a mnohem déle než její milý, který buď vypovídal pravdu (zlá Eliška, která ho svedla a donutila), nebo Elišku zradil. Po dobu pobytu Elišky na Kumburku, což je zřícenina nedaleko Nové Paky nebo Jičína, postupně umírali mužští členové rodiny - otec, bratři,... Prý na ošklivou rodinnou chorobu. Země se hroutila. Nakonec se stalo, že se Eliška provdala za Ottu Vartenberka, který si ji vzal údajně s vidinou majetku Smiřických, spolu se pak usídlili v Jičíně na zámku. To se nelíbilo mladší sestře Elišky - Markétě Salomeně, která se provdala za M. Slavatu. Boj o majetek vyústil v návštěvu královské komise, která měla majetek zabavit - toho dne zámek vyletěl do povětří. Tvrdí se, že sama Eliška zapálila bedny se střelným prachem, ale nikdo to nemůže potvrit - zda to bylo úmyslné, nebo jestli šlo o nešťastnou náhodu. Zemřela Eliška a zemřel i Slavata. Markéta ovdověla a musela jako evangelička emigrovat - majetek, který tak moc chtěla mít, připadl Albrechtu z Valdštejna a Markéta zesnula v Holandsku v chodobě a bídě.
Je to jen zkratka zkratky v mém podání. Jinými slovy - pojí mě k Elišce hodně - místa, kde pobývala, náhody, kterými mi neustále kříží cestu. Zkrátka, jdu objednat tu další knížku :).

The Highwayman

17. srpna 2011 v 22:47 | Lillian Bann

Ten odkaz vás dovede na YT, na písničku od úžasné Loreeny McKennitt. Hraje mi to tu teď celou dobu. Úžasné, něčím mi velice blízké - jako ostatní její písně. Kdysi jsem tu naváděla na Caravanserai.
Když už jsem u té hudby, narazila jsem na stránky s webovými rádii, s výběrem takových rádií s keltskou folkovou hudbou. Něco jsem projela a zakotvila jsem na stanici Celtic Moon, strkaj tam moc hezké písničky jednu za druhou, díky nim jsem objevila další interprety. Akorát to po mně chtělo registraci. To jen tak, kdyby to náhodou slyšel někdo toužící po hezké hudbě a nemající dostatek zásob. McKennitt tam taky hrajou.. Nu což, ráda se podělím :)
Samotná hudba mě dovedla ke změně designu. Jo, tohle je ono, co jsem asi tak chtěla. Asi to tu nevydrží věčně (2-3 dny?), ale radost z toho mám. Skvost to taky žádný není, ale to je fuk, důležitý je ten pocit. Touhle dobou vloni jsem taky měnila kabát za kabátem.

Jak jsem řekla, tak jsem se také pustila do malování. Lépe řečeno, vytáhla jsem tu dávno ve slevě zakoupenou desku 50*60 cm, rozmáchle ji pokreslila hrubou skicou kytice a zapatlala směsicí narůžovělé, fialkové a ecru barvičky. Se spoustou bílé, samozřejmě. Ta mi vzápětí bezostyšně došla. A jelikož používám kvůli horším podmínkám olejové barvy vodou ředitelné, těžko se shánějí a snad se ani nevyrábějí jednotlivě. U akrylek i normálních olejovek mám velkou tubu bílé navíc, je nádherné mít tu bílou jistotu. Takže mi asi nezbude nic jiného, než abych napsala někomu, kdo rozumí značce Reeves a nebude na mě čučet jako na vola. Tak na mě koukaly ty ženský v papírku a uměleckých potřebách, když jsem se ve čtyři odpoledne jala hledat dodávku barev. No, zatím to schne (a přes absenci terpentýnu smrdí), ale pak tu bílou budu fakt potřebovat.

Nu což, lovu zdar, jdu na oranžový náramek...

Incanto

2. září 2010 v 19:46 | Lillian Bann
Una seconda parte è andato.
E 'stato bello.
Tohle je překladač.. :D zatím.. Na mém překladu se zatím usilovně pracuje, já prostě chci umět italsky, takže se taky italsky naučím. A budu mluvit, psát a číst, budu tomu rozumět (ono to zas tak složité není.. :D přeci.. :D).. áá.. ááá.. :D :D Už jsem si svou božskou italštinu snesla z hromádky na stůl.. :D Sice nám už dneska ve škole zadali tři úkoly (na SV - to je ale maličkost, na Bv - celé houby, Aj - zas blbý kecání o prázdninách dle rozkošného seznamu témat), ale já na to pečuuu.. :D :D pojedu do Itálie, pojedu do Říma, půjdu do divadla, budu tomu rozumět a budu nejšťastnější člověk na celém světě! :D :D tak já se půjdu hezky učit..

Incidentalmente, la mia Illusione bude asi trochu odsunuta a jistě s velkou radostí udělá místo jinému příběhu.

Zítra možná ještě třetí díl, o víkendu pauza... To začnu s obrazem, budu kreslit.. portrét.. a přemýšlím, nemám-li ho vzít barevně, asi pastelem.. ale chtěla jsem původně tužku, uhlu jsem si užila a chci si od něj dát na chvíli pokoj.. nebo taky možná ne.. Musím ještě posoudit, na čem nejlépe vynikne. Ale budu kreslit. Blázínek.. :D Jde mi hlava kolem dokola a já ani nevím, co píšu, nedokážu se na to soustředit.. :D

E 'stato bello.

A, Bello, promiň, žel asi nachystám zauktulizování designu sem na blog... :))

Přišli jsme

1. září 2010 v 17:03 | Lillian Bann
Aghá, tož to jsme zas o rok dálej.. Á co nám zbývá? Hezky se učit, chodit do školičky, popleskávat ji po jejích shrbených zádech a oprýskané omítce. Enomžee, mně se nic nechce.. a asi ani chtít nebude. Nu což, co nadělám..
Hlásím naprosté šílenství.. :D To jsem dnes byla po čase v městě našem. A nakupovala jsem, áno, nakupovala. Nějak se mi chtělo si udělat radost a vůbec se na sebe nezlobím. Peníze budou a my nebudem, to říkávala babička a ono na tom přeci jenom něco je. A že jedna z těch radostných věciček stojí za tu námahu.. :D Ale jááá vám nic nepovííím, ne ne.. :D Ale je to krásný, je to pomenší, ale ne úplně malý, je to v krabičce a má to dvě části, z nichž ta jedna malá je vcelku nepodstatná, funguje jako doplněk, ale té důležité věci prospívá.. Něco jako šlechtična a její dobrá komorná. Heh.. :D a neptejte se mě, odkud mám ty šlechtičny a komorné.. :D
Nééé... :D :D
Mně nebylo nijak expresně skvěle, alé.. těším se na zítřejší odpoledne.. :D vyvinula jsem si způsob, abych se měla každý den na co těšit a ty náročné hodiny ve škole mi utekly. Bohužel to nevyystačí na celý rok, dokonce ani na září (pokud se nebudu týrat a šetřit dny).. Jenomže už teď se mi chce porušit "dohodu" sebe se mnou (jak libě znějící).. :D nééé, já to vydršííím.. :D ale budu si muset najít "zábavu" i na další ty hrůzné dny.

Omyl.
Teď jsem se dočetla, že POUZE něco málo přes půlku z těch dní bude tak báječných.. Nééé, proč jste mi to udělaliiii!! :'(

By the way, začala jsem psát povídku. Z čistého nebe na mě spadl tvrdý nápad a já jemu podlehla. Zove sa Iluze. A pokud se nepletu, tak Hru četl zatím jeden člověk! Blahopřeji! :D
Snad mi bude odpuštěno, že hlavní hrdinové mé Iluze jsou držitelé dvou francouzských jmen. Olivier a Jermaine. Snad mi to bude odpuštěno. Tentokrát vám nepovím, o čem tohle kecáníčko bude. A to jen proto, že náhodou úplně přesně vím, co tím chci říct a mám jasno o tom, jak to bude probíhat. Tomuhle se lidově říká zázrak.

Lippia citriodora

6. srpna 2010 v 19:43 | Lillian Bann
Věnovala jsem mamce toaletní vodu s čistým výtažkem z citronové verbeny od Yves Rocher. Docela hezky to voní, jí teda určitě.. Akorát to na sebe v mžiku našplouchala, že to cítím úplně všude a nějak mi dneska chybí čerstvý vzdoušek, všude cítím voděnku a ta se docela blbě vdechuje. Kromě verbeny máme už dýl čistý výtažek z fialky a z růže, to si mamka zvlášť oblíbila. Já jsem dlouho hledala něco, co by se dalo čuchat, myslím, že něco docela hezkého jsem našla, dokonce i u oriflame, ale beztak, většina vůní mi zvedá kufr a bolí mě z nich hlava. Nechala jsem si poslat pár lákavě znějících vzorků značkových parfému, ale nedalo se to.. Litovala jsem, že jsem si zničila vzduch.
Zatoužila jsem podívat se do Francie. Kdysi mi někdo poslal pohled levandulového lánu, nevím, kdo to byl, není to ani nějak extrovní snímek, ale mám ho na poličce nad počítačem. Taky tady mám pohledy z Irska od kamarádky, co tam žije. Jednou mi k narozeninám poslala i takovýho paňácu na klíče, zrzounek se zeleným kloboučkem a nápisem na tričku "Kiss me, I'm Irish!" :D a taky trojlístek s "Irelands".. Asi bych jí měla napsat.. :D Jsem se neozvala a teď mi to je líto.. Vážím si dopisů a pohlednic, které mi kdo poslal, je to taková milá maličkost. Akorát se to ze světa nějak vytratilo a nahradily to maily a SMSky.. Nedávno jsem si procházela dopisy, už nikdo z nich mi nenapsal... nemohl nebo nechtěl.

Začínám pracovat na portfoliu.. Chtěla bych něco.. exkluzivního, dokonalého, efektivního.. :D Vymýšlím barevnou kombinaci, mám chuť udělat něco v podobné barvě, jako mám nyní zde, aby z toho byla cítit voda, s tím, že bych to doplnila o nějaký purpur..

No, poběžím vyšívat.. :D Nějak mě to chytlo..

Indiáni

1. srpna 2010 v 22:29 | Lillian Bann
Ich bin nicht zufrieden. Und warum? Die Welt ist hässlich..
Ne, nebudu se pokoušet psát německy :D Vzdor mé jedničce by to asi nedopadlo ukázkově..

Zkoumala jsem lidi. Začalo to ve vlaku, jela jsem dvě hodiny s jedním přestupem, v tom prvním vlaku byli normální lidé, ale ten druhý.. Měla jsem výhled na dva ožralé chlápky, co svou opici jeli podpořit na fesťák na Malé Skále. To, že se tam něco takového koná, jsme s mamkou zjistily až v okamžiku, kdy se u zastávky Malá Skála nahromadily kopečky stanů. Oba chlápci si nakoupili pivo a za tu jednu necelou hodinku ve druhém vlaku, než vystoupili, se vypořádali každý asi se třemi litry piva, přičemž jeden z nich neustále chodil vypouštět nastřádanou tekutinu. Ten druhý měl asi nějakej externí vývod, jinak se to nedovedu představit. Ale na něj jsem výhled úplně neměla, to tamto číslo s krvavýma očima, mastným obličejem a přitažlivostí rok nemytého záchodu, to byl tak.. huf, odpornej člověk. A hned vedle nich seděli tři - jeden chlap a dvě ženský. Jedna z nich se pořád příšerně chechtala a celkově se jejich nálada a barva v obličeji nadýmala.. Nechápala jsem proč, pili totiž nějakou vodu se šťávou.. nebo tak to aspoň vypadalo. Bylo to bílé víno. Já byla ráda, že držím žaludek v přijatelném stavu a tahle individua se ožírala v příšerné míře. I z nich se mi zvedl žaludek. Jak krásně tam bylo, když se vyhrnuli z vlaku. Ticho (jaké jen na trati může být), klid, žádný zápach a ucukaný smích.
Včera jsem okusila vlak opět. Některé věci, které se ho týkají, zasunu daleko a hluboko a úplně pryč, prostě nejsou a nebudu o nich psát. Jinak jsem měla opět úžasnou příležitost zkoumat lidi. Příště si na to vezmu sešitek a budu si dělat poznámky.
První cesta byla v pohodě. Ve vlaku bylo pár dětí s maminkami, tatínky a babičkami. Všichni se uměli chovat. Zaujala mě jedna z postarších paní, která u Janovic vstala ze svého místa, přešla na naši stranu a mávala koníkům na louce. Když se tam tak stálo a čekalo se na vlak z druhého směru, prohlížela jsem si tu spoustu motýlů, co poletovala kolem zastávky.
Na místě již bylo hustě. Doslova. Nemám ráda lidi před sebou, za sebou a vedle sebe. Naštěstí nade mnou nelétali a já po nich nešlapala, i když to by mi někdy učinilo velkou radost. Takže hledat místo s co nejmenší hustotou. Když nás jedna rodinka vyhodila z lavičky, kde jsem konečně snídala, vrátily jsme se zpět a došly k lomu, táhla jsem s sebou batoh s foťákem a tašku s malováním. Nakonec jsem si aspoň něco skicla, vytrpěla pár zvědavých pohledů (už jsem si zvykla - jen jednou jsem si dovolila na turisticky vytíženém místě postavit stojan - jen jednou) a hlášek ohledně sumců a úhořů, kteří všichni společně s oživlými klacky obývají zatopený lom. Chudáci. Stejně jako mě dostal párek postarších dam, které si vyjely na loďce. Nevycházela jsem z údivu, že se nepřevrátily a vůbec pohnuly nějakým směrem - i když to chvílemi vypadalo dost beznadějně. Obě mávaly pádlem na stejné straně a každá jiným směrem. Pro upřesnění: jedna jela dopředu, druhá odhodlaně couvala.
Zlatý hřeb celého dne přišel až o několik chvil později. Když nás jezírko přestalo bavit, usedly jsme ve skalách s nadějí, že lidí bude spíše ubývat. Naše naděje však selhaly, a tak jsem se začala bavit komentováním chodců, většinou cizinců. Uchvátila mě jedna malá holčička, co každé dva metry přelézala zábradlí, aby si na něm mohla zadřít třísku do zadku. Naprosto mě ohromil chuchvalec cizinců, každý s foťákem v ruce, jinou vůní a odlišnou barvou vlasů. Když jsem komentovala, že si připadám jak na tenise, neboť jsem neustále kroutila hlavou, aby mi neunikl ani jeden človíček, mamku chytl startovací záchvat smíchu. Co ji ale úplně dorazilo, bylo stvoření, možná lidské, vyloupnuvši se ze samotných skal. Na hlavě to mělo prazvláštní příkrývku s rozkošným kšiltíkem. Když vaše oči sjely o něco níž, přestaly asi samy sobě věřit. Modýlek, jenž se rozprostíral na onom tvoru, by vás byl býval poslal přímým spojem do Kosmonos. Co však nejvíce vynikalo a na co se nedalo prostě zapomenout, byl... obrovský, naducaný špek. Nebylo by na něm nic extra zvláštního, kdyby nebyl právě to, co vás uchvátilo. Celičký jste si jej mohli prohlédnout v několika natřesaných variantách. Korunu tomu nasadil pár Čechů, které ono stvoření (vězte, to byste museli vidět!) vyvedlo k debatě o zrcadlích a indiánech. Načež se má mamka neudržela a div nespadla z lavičky. Smíchy. Oni normální Čecháčkové měli také co dělat, i pohled na moji smějící se mamku stojí za nějakou tu slzu smíchu, zvláště tedy po takovém zážitku.
Chvíli na to jsme si řekly, že by to mohlo stačit, restaurační zařízení vynechám, nebylo tam nic zvláštního ani dobrého, čekání na zastávce přeskočím bez komentáře. A vlak? Do půlky vagonu mažu, druhou bych hodila do popelnice. Jak skvělí lidi jeli tam, tak příšerní seděli vedle nás. Jednak byl vlak dost narvaný. A nejvíce bylo slyšet toho rozmazleného fracka vedle. Stejně jako mě uchvacovala nervní maminka, která cpala svoje miminko jakýmsi jogurtem. Krásně mu to drncalo, pochybuju, že tu dobrotu strávilo.
Vystoupení bylo dramatické, ale vydrželo se. Pak byla chvilka, která prochází naprostým škrtem, její dramatičnost by klávesnice nevydržela. A dál už nic...

Total

27. července 2010 v 13:02 | Lillian Bann
Hehe, to se mi zas jednou něco povedlo.. Sice jsem měla v plánu ty stránky smazat a předělat, ale nepočítala jsem s tím, že to půjde tak rychle.. A to jsem ani nemusela lézt na ftp a mazat celej ten velkej redakční systém. Prostě jsem se spletla databáze a tu, na které běžely webky, jsem jedním kliknutím poslala po pryč :D Je to veselé, což.. A stejně mi ten pitomý poskytovatel nedovolí založit další, takové možnosti jsem měla za starých majitelů. Teď to odkoupila nějaká velká firma, zdvihly ceny a snížily možnosti a prostor, stará klasika. Ke všemu mám ty databáze tak zvláštně pojmenovaný, že se v tom vážně jen těžko vyznám.. Ale kousek toho nového webu už mám načatý vedle, teď to jenom hodím semka, nakopnu rekonstrukci a pojede se, to by v tom byl čert, abych to nerozhejbala, pche! :D

Začínám mít dojem, že se prázdniny blíží ku konci. Konec července totiž bývá téměř totožný s koncem srpna. Jakmile se to překotí do druhé poloviny, je malér. Vždycky všechno počítám na zlomky. To byla desetina práznin, šestina, čtvrtina.. Třetinu jsem pro bezbečnost ignorovala a půlka mě děsí. Na konci srpna to bude skoro stejně dlouhý čas do konce října a hned jsou pak Vánoce a konec roku. Přitom mám neustále takový divný dojem, že rok 2010 ještě ani nezačal. Připadám si jako na kolotoči, který nejde zastavit a mně se na něm dělá zle od žaludku. Rozjel se však takovou rychlostí, že stopnout ani nejde a člověku nezbývá nic jiného, než volat o pomoc, která stejně nepřijde. V takové situaci není lidský mozek ani krapet schopný nějak normálně uvažovat a přemýšlet, najít řešení. To se tak točí, že to vytočí mozek z hlavy.
A žaludek z těla.

Motýl

20. července 2010 v 0:19 | Lillian Bann
otakárek
Joj, vždycky jsem k nim tíhla. K motýlům. Pokaždé, co se mi nějakého podařilo vyfotit, jsem si zjistila, o jaký druh se jedná a nikdy jsem to už nezapomněla. Začala jsem se o ně maličko zajímat a něco mě k nim táhlo. Tenhle otakárek, co ho zde vidíte, je snad má největší pýcha. V životě jsem na jednom místě neviděla tolik motýlů. Bylo to vloni v červenci, považte - v Praze. Ač Prahu nesnáším, tohle byl opravdu jeden z nejhezčích dnů prázdnin. Kdybyste to jen viděli.. ráj!
Rozhodla jsem se, že se motýlkům celkově začnu více věnovat a našla jsem si nádherné stránky s klíčem, popisem, výskytem u nás v ČR a dalšími články. Nyní poznám na první pohled několik motýlů, ve velké oblibě mám například babočku bílé C nebo perleťovce, ale ráda bych k nim pronikla více. Tááákže se do toho hezky pustím.. :) To máme společně s italštinou a těsnopisem hezký studijní plán na prázdniny.. :D A myslím, že ho ještě rozšířím.. :) Momentálně zkoumám jeden list stromu, až se mi dostane do ruky normální klíč k určování, snad ho poznám. Takový zubatý s velkými výběžky ve špičce. Tvar skoro jako medvědí tlapa. Uá, já nejsem blázen, jen mám pár okruhů, které mě zajímají.. bylinky, pokojové a zahradní rostliny, okrasné keře a stromy a stromy celkově. Mám ráda, když vím, co kolem mě roste, když na to ukážu a řeknu název. No a pak ti motejlíci.. :) a v neposlední řadě taky šutráky.. Moje spolužačka je biologický maník, všechno pozná, ohromně ji to baví.. Já jsem jen takový.. tichoučký blázínek.. ale baví mě to taky..

No tak já jdu zase radši spát, chtěla jsem toho sice napsat víc, ale necháme to zase pro příští příspěvek..

Roman Holiday

19. července 2010 v 0:57 | Lillian Bann
Není to poprvé, není to naposled. Spousta věcí se okouká, oposlouchá ale.. Prázdniny v Římě ne. Nikdy. Pokaždé, znova a zas se na ně budu dívat, i když už teď znám téměř každý detail a slovo. Měla jsem pár filmů, které jsem točila furt dokola, ale i po přestávce mě pak přestaly bavit a nyní se na ně nemůžu ani podívat. Snad ze studu. Ale Prázdniny.. ne.. ty opravdu nikdy. Věřím, že spoustě z vás by se to nezdálo.. ČB film, téma, které by přeci nikoho z vás nebavilo, že.. Leda tak pro srandu. Ale mně to nikdo nevymluví. Prostě.. tak.

Zítra zase sednu na tu italštinu. Už.. popáté..? :D Ale skoro všechno si ještě pamatuju, pravda. Těch prvních pár lekcí. Je to hezký jazyk, jednoduchý a byla by škoda se ho nenaučit, když mám možnost - učebnice a prázdniny.

Odpoledne jsem se párala s webem. S jedním nejmenovaným redakčním systémem, o jehož přízeň se nyní budu ucházet. Ve své podstatě je úžasný a dokonalý, ale obávám se, že moje zamrzlost v některých věcech mu nebude stačit. Přeci jen jsem.. příliš zakrněla. A je to škoda, mrzí mě to a bojím se, že to už nedoženu. Pokrok je mnohem rychlejší jak já.

A ještě jedna zprávička ze světa umění. Portrét je téměř hotov. Pod slovíčkem "téměř" se skrývají poslední sezení před stojanem za denního světla. Pokusím se vykoukat chybičky a opravit je. Musí to být dokonalé, i když už teď to nemá naději.. Ale dobrý pocit z toho mám, jen nevím, jak nepřirozeně to bude vypadat nafocené.. Po čase objevím, co na tom je špatně, to je už takový.. zvyk.
 
 

Reklama